Během podzimní procházky městem jsme se s kamarádem stali svědky podivného úkazu, ze kterého mrazilo v zádech.
Loni na podzim, když se nemohlo jít nikam sednout, ani navštívit kino, divadlo či výstavu, jsme se s kamarádem domluvili, že si uděláme výlet do jednoho středočeského města.
Podle předpovědi mělo být ten den hezky – deset stupňů a sluníčko, ale ve skutečnosti byla od samého rána hustá mlha a teplota jen dva stupně nad nulou. I přesto jsme ale na výlet vyrazili.
Podzimní plískanice
Cesta po dálnici v mlze nebyla kdovíjak příjemná, naštěstí to bylo jen asi třicet kilometrů. Zaparkovali jsme na parkovišti jednoho supermarketu a vyrazili jsme do centra města.
Chtěli jsme se projít centrem, kde bylo několik náměstí a kostel, a pak navštívit zdejší malý park. Mezi domy naštěstí mlha moc nebyla, a protože jsme se hodně oblékli, tak nám zima zase až tolik nevadila.
Na mobilu jsme si zapnuli mapu města a zamířili jsme k prvnímu náměstí s kostelem.
Prázdné ulice
Cestou jsme potkali jen asi pět lidí, a když jsme došli na náměstí, tak i tam to zelo prázdnotou. Obchody zavřené, stánky s občerstvením žádné, jen ticho a prázdno. Byl to až smutný pohled. Pokračovali jsme dál.
Mlha se začala pomalu zhušťovat, takže za chvíli šly už jen stěží přečíst názvy ulic. De facto jsme šli jen podle aplikace. Vydali jsme se k dalšímu, menšímu, náměstí, v jehož středu stála budova, která z dálky připomínala kostel. Když jsme však přišli blíž, zjistili jsme, že se jedná o místní gymnázium.
Smrtící chlad
Pokračovali jsme dál po chodníku kolem budovy, když vtom mlha udeřila ve své plné síle (neviděli jsme ani metr před sebe), a obstoupil nás nepříjemný ledový chlad, který se nám zařezával až pod kůži. Zastavili jsme se a já jsem chytila Pavla za ruku.
I když k tomu zdánlivě nebyl důvod, najednou jsem se necítila bezpečně. A pak se to stalo. Z mlhy začaly jakoby vystupovat děsuplné přízraky, které vydávaly srdcervoucí křik. Bylo jich asi pět.
Nemohli jsme se nadechnout
S Pavlem jsme stáli na místě, neschopni jakéhokoli pohybu. Jen jsme se klepali strachy a s hrůzou v očích jsme se na sebe dívali. Přízraky se k nám přibližovaly a s nimi i mrazivý chlad. Najednou jsem se ani já, ani Pavel nemohli nadechnout.
Marně jsme několik vteřin lapali po dechu. Už jsem si myslela, že to je moje poslední hodinka. A pak náhle všechno přestalo. Mlha se lehce zvedla, teplota stoupla, přízraky se rozplynuly.
Byly to duše popravených žen?
Chvíli trvalo, než jsme se vzpamatovali a mohli jít dál. Došli jsme k pomníku, kde byla vzpomínková deska, na které stálo, že zde trpělo a zemřelo několik žen rukou nacistů během druhé světové války. Bylo to, co jsme viděli, snad jejich ubohé duše?
Klára Ř. (51), Beroun