Nikomu jsem neublížila a ničím se neprovinila. Přesto mám tu nejhorší pověst. Ovdověla jsem čtyřikrát a ocitla se v podezření, že jsem vražedkyně!
Seznamování mi nikdy nedělalo žádné potíže. Snad pro moji veselou povahu, snad i kvůli zevnějšku, který mám stále víc než ucházející. Vdávala jsem se hodně brzy a z veliké lásky. Byla jsem přesvědčená, že s manželem budeme celý život.
Všechno jsme si naplánovali do nejmenších detailů. Děti, auto i ty dovolené, jak vtipně předvedli v jednom z mých oblíbených filmů. Jenže, člověk míní a osud mění.
Žal mě srazil na kolena
Můj milovaný Péťa se zabil na motorce, bohužel vlastní vinou. Myslela jsem tenkrát, že ten žal neunesu. Truchlila jsem dlouho. Nic mě nemohlo utěšit. Až moje mamka mi pořádně vynadala. „Přestaň se litovat, Petrovi to život nevrátí!
Jsi mladá, musíš koukat dopředu a ne se babrat v minulosti!“ Bylo to tvrdé, ale mně to tenkrát moc pomohlo. Pomalu jsem se vrátila do života a za rok se seznámila s Františkem. Mým druhým manželem. Tentokrát jsem byla na vymýšlení nějakých plánů hodně opatrná.
Ani Franta se do ničeho nehrnul. Když jsem mu oznámila, že čekám miminko, nadšením nehýřil. Ale vzali jsme se, abychom byli rodina! Naše manželství moc šťastné nebylo. Neubránila jsem se srovnávání druhého manžela s tím prvním.
Franta vyšel vždycky hůř, bohužel. Ale nádherná holčička, která se narodila předčasně a byla malinkatá jako panenka, mi všechno vynahradila.
Kvůli druhému jsem už netruchlila
Moje dcera mi byla celým světem. Ani jsem si nevšimla, jak jsme se s Františkem odcizili. Našel si jinou a odstěhoval se. Poprvé jsem ji uviděla, když mi zazvonila u dveří, a mlčky mi podala parte. František měl pracovní úraz. Spadl z lešení.
Ani nás nestihli rozvést. Byla jsem podruhé vdovou. Přepadl mě smutek, to je jasné, ale netruchlila jsem tak moc, jak tomu bylo u Péti. Přece jen ale byl František otcem mojí dcerušky a tak bylo těžké, zachovat si zdravý rozum, a hlavně sílu všechno zvládnout.
Výchovu Milušky, domácnost, zaměstnání a taky péči o maminku, která moji pomoc potřebovala čím dál víc. Na mužské jsem neměla ani pomyšlení. Sotva jsem zvládala každodenní povinnosti, natož nějaké randění!
Přesto, nebo snad právě proto, mi osud do cesty poslal Zdeňka. Muže o dost staršího a komplikovaného. Nálady se u něho střídaly snad několikrát za den, ale já se přesto do něho bláznivě zamilovala. Co řekl, bylo pro mě svaté!
S třetím jsem se hádala
Vzali jsme se po půlroční známosti a byli spolu dlouhých dvacet let. Prožili jsme si snad všechno, co se dá. Nevěru, hádky, usmiřování a hlavně narození dalších dvou dětí. Naše domácnost by se dala nazvat italskou. Hlučné výměny názorů byly na denním pořádku.
Hrdá na to nejsem, ale jinak to nešlo. Zdeněk byl prostě impulsivní a nevyzpytatelný. A já mu nezůstala nic dlužná. Nenapadlo mě, že možná trpí nějakou psychickou chorobou, jak mi později vysvětlil můj obvodní lékař. Našla jsem ho oběšeného.
Doma, po příchodu z práce! Byl to šok, z kterého jsem se snad nikdy úplně nevzpamatovala. Dodnes se mi o tom občas zdá. Stala jsem se už potřetí vdovou! Ani jsem si to neuvědomila, ale nebyla by to moje mamka, kdyby mi to jednou nevmetla do obličeje. To když jsem se jí pokoušela umístit do pečovatelského domu.
Matka ke mně byla nespravedlivá
„Jsi zlá a necitelná. Dohnala jsi manžela k sebevraždě a kdo ví, zda nemůžeš i za ty před ním!“ vyštěkla na mě nenávistně. Mluvila z ní nemoc, ale já zůstala jako opařená. Jak si vůbec něco tak hrozného mohla myslet?
Zařekla jsem se, že už nikdy s žádným mužem ani nepromluvím. Natož abych si někoho ještě hledala. Sama jsem zůstala dlouhých deset let. Děti byly dávno dospělé, a já si na samotu zvykla. Na prostý život bez partnera i kamarádek.
Kdo by se taky chtěl přátelit s tak hroznou osobou, jakou jsem v očích svého okolí byla? Po smrti maminky se všechno ještě zhoršilo. Netušila jsem, že mě čeká ještě jedna velká láska a jedna obrovská bolest.
O čtvrtého mě připravila nemoc
Do vedlejšího bytu se přistěhoval o mnoho let mladší pán a začal se mi dvořit. Zprvu jsem myslela, že se jedná jen o nějaký žert, ale myslel to vážně. Okouzlil mě svým nakažlivým úsměvem, svojí bezstarostností a taky láskou, kterou mi dával neustále najevo.
Prožili jsme spolu jen jeden rok, když onemocněl a během několika měsíců zemřel. Stala jsem se počtvrté vdovou a začala si myslet, že jsem prokletá. Že se mi za něco osud mstí! Jinak to nemohlo být. Lidé se mi začali vyhýbat. Sousedé mě přestali zdravit.
I moje děti asi pochybují, že je všechno, co se mi děje, jen ošklivá náhoda. Těžký osud. Toužím po přátelství, ale od lidí ho čekat nemohu. Tak se starám o opuštěné kočky. Ty mi rozumí lépe, než nespravedliví lidé!
Ivana M. 62), Tachov