Procitla jsem uprostřed temné noci v parku. Chvěla jsem se zimou a netušila, co se děje. Až moji vnučku napadlo, že jsem náměsíčná!
Se spánkem a usínáním jsem neměla nikdy problémy. Spíš naopak. Usnula jsem bez problémů klidně i v městské hromadné dopravě. Večer mi stačilo pár stránek detektivky a spala jsem, jako když mě do vody hodí. Moc mě překvapilo, když mě začala trápit nespavost.
Zmocnila se mě nespavost
Byla to hrůza. Věčně se převalovat a počítat ovečky nebo jiná zvířata. Jednou jsem se jich dopočítala skoro do pěti tisíc a stále nic. Byla to velká nuda! Číst jsem si nemohla, to bych rušila manžela. A jít si lehnout do jiného pokoje také moc nešlo.
Gauč v obýváku byl nepohodlný a v kuchyni zase vrčela lednička. V lékárně jsem postupně koupila snad všechny volně prodejné léky na spánek. Z některých jsem byla sice trochu omámená, ale žádný extra účinek se nekonal.
Zázrak nepřinesly ani bylinky či nějaké babské rady. A že jich bylo! Mléko s medem, štamprlička, teplá voda s citrónem. Zajímalo by mě, kdo tohle všechno vymýšlí! Nakonec jsem se odhodlala jít k lékaři a ten mi předepsal nějaké speciální léky.
Prý po nich budu spát jako andílek! Vzala jsem si rovnou tři, pro jistotu. Na mě totiž jen tak něco neúčinkovalo!“
Nemohla jsem uvěřit, že to není sen
„Ty jsi v noci příšerně chrápala! Byla jsi jako motorová pila, kdo to má vydržet!“ stěžoval si ráno manžel. Měl modré kruhy pod očima a bylo na něm znát nevyspání. Alespoň taky jednou zažil to, co já každou noc!
Ty předepsané léky jsem si ale už netroufla vzít. Co kdybych zase v noci svého muže rušila? I tak jsem se ale vzbudila celkem odpočatá a svěží. Jen jsem nechápala, proč mám nohy špinavé od hlíny. Já, taková čistotná ženská!
„Kde jsi v noci chodila?“ ptal se manžel zvědavě a dodal: „Slyšel jsem tě, jak boucháš dveřmi!“ Pokrčila jsem jen mlčky rameny. Určitě se pletl a já se s ním nechtěla dohadovat. Musel mít totiž vždycky pravdu! A navíc byl i hádavý… No a potom se to stalo.
Uprostřed noci jsem se najednou ocitla v parku. Byl od našeho domu docela daleko, skoro přes celé město. Rozhlížela jsem se zvědavě kolem a cítila strach. Nade mnou šuměly stromy a obloha byla tmavá, bez hvězd. V dáli jsem slyšela houkání sovy. Jako v hororu!
Vystrašená, prokřehlá a sama
Chladem se mi třásla ramena. Chtěla jsem si zapnout svetr, ale teprve v tom okamžiku jsem si všimla, že jsem jen v noční košili. Naštěstí byla celkem nová a hezká. Úplně jsem zpanikařila. „Co se to se mnou děje? To nemůže být pravda. Zdá se mi to!
Mám jen živý sen!“ říkala jsem si stále dokola, přesvědčená, že blázním. „Tomáši! Kde jsi!“ volala jsem na manžela v naději, že se probudím. Nebo že se mnou zacloumá, abych se vzpamatovala. Ale nikdo se mi neozýval.
Pochopila jsem, že tohle není sen, ale realita! Hořká skutečnost! Opravdu jsem byla v parku a nevěděla proč!“ Rozeběhla jsem se směrem k domovu. Doběhla jsem ale na druhý, ještě vzdálenější, konec parku. Přede mnou se tyčil prázdný a vybydlený činžák.
Teď už jsem se doopravdy bála. Strachem se mi podlamovala kolena!
Nasedla jsem do cizího auta
Zvedl se vítr a začalo pršet. Promoklá jsem stála u prašné silnice a přemýšlela, co mám dělat. Vrátit se zpátky a muset projít celým parkem? Nebo park obejít? Ani jsem si nevšimla, že přede mnou zastavilo jakési auto. Černé a nablýskané.
Strachy se mi málem zježily všechny vlasy! Potlačila jsem nutkání utéct. Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem sotva stála na nohou. Natož nějaký běh! „Není vám něco? Nepotřebujete svézt?“ ozvalo se zpoza staženého okýnka a objevila se hlava nějakého mladíka.
Přikývla jsem, přestože jindy bych k nikomu cizímu určitě nenastoupila. Auto mě dovezlo až před náš dům. Dveře byly zabouchnuté a manžel tvrdě spal. Trvalo dlouho, než ho zvonek vzbudil a otevřel.
„Co se děje?“ ptal se rozespale a ten ochotný mladík mu to vysvětlil. Nabral mě u parku, celou zkřehlou a zmatenou! Tvářil se, jako bych byla blázen!
Vnučka stanovila diagnózu
Usnula jsem snad dřív, než jsem ulehla do postele. Ani nohy jsem si neumyla! Probudila jsem se až v poledne. Nade mnou stála dcera s vnučkou a obě koukaly moc starostlivě! „Mami, musíš k doktorovi.
Určitě ti něco je!“ domlouvala mi dcera, která si kvůli mně vzala volno z práce. Moji malou vnučku nedala ani do školky, jen aby mě mohla vidět. „Babi, maminka si dělá starost zbytečně. Nic ti není. Jsi jen náměsíčná!
Četly jsme si o tom s paní učitelkou pohádku! Ještě že jsi nechodila po střeše, to bys spadla!“ řekla ta malá rozumbrada a já si hned byla jistá, že má pravdu. Pohladila jsem ji po tvářičce a dala pusu. Naše Adélka se určitě stane lékařkou!
Na noc se od té doby raději zamykám. Abych zase nešla někam na výlet!
Martina N. (61), Žatecko