Dceřin manžel byl milý, pracovitý i hezký. Jeho jediným nedostatkem byla pravdomluvnost, která mu přinášela jen samé problémy. Rozhodla jsem se ho naučit lhát!
Mluvit pravdu nás učili rodiče, když jsme byli malými dětmi. Časem ale asi každý zjistí, že přílišná pravdomluvnost bývá na škodu. Ne, že by si člověk musel přímo vymýšlet nějaké složité lži.
Ale trochu zaobalit ošklivou skutečnost, nebo něco přibarvit, obvykle bývá ku prospěchu všech.
Příliš mnoho pravdy škodí
Můj zeť Adam byl zářným příkladem pravdomluvnosti. Vždycky jen pokýval hlavou a zarputile tvrdil: „Přece se nesnížím ke lži! Mluvit pravdu je přece samozřejmost!“ Trochu mě ty jeho řeči rozčilovaly, ale říkala jsem si, co je mi do toho!
Hlavně, že je s ním moje dcera šťastná. Dlouho tomu tak bylo, ale potom se ty dvě hrdličky začaly hádat. Nejdřív ty svoje neustálé spory před námi tajily, ale potom už se ani nesnažily něco skrývat.
„Prosím tě, tak si jdi za ní, když je to taková krasavice!“ křičela na svého manžela dcera a my s mužem jen nechápavě přihlíželi. „No, má novou kolegyni,“ vysvětlovala dcera a pokračovala:
„Prý je krásná a vzdělaná, hned by si dal říct…“ Zapíchla jsem do zetě oči a on jen pokrčil rameny: „Je to pravda a lhát nebudu!“
Dcera byla nešťastná
Nemohla jsem uvěřit, že je Adam tak hloupý. Přece každému musí být jasné, že některé věci se prostě neříkají. Že je vhodné o nich mlčet. Adam si ale nedal říct. Dceři klidně řekl, že mu nechutná večeře nebo že dokonce vzal na jídlo svoji novou spolupracovnici.
Že byl oheň na střeše ani nemusím dodávat. Jednou náš pravdomluvný zeť přišel domů s neobvyklým požadavkem. „Musíš zhubnout, jinak to nejde. Už se na tebe nemohu ani podívat!“ řekl dceři a ta se rozplakala. Přibrala jen a jen jeho vinou.
To on trval na třech dětech, navíc krátce po sobě. Prý, aby si byl jeho potomci blízcí a hráli si spolu! Naše Andulka manžela milovala, ale tohle bylo i na ni moc. Přiběhla k nám jednou večer jen tak v domácích šatech a plakala dlouho do noci.
Potřeboval převychovat
Úplně vyčerpanou ji manžel odvezl zpět domů, ale já si umínila, že té nešťastné holce musím pomoct. Naučím zeťáka lhát! Aby si nechal příště ty svoje kruté pravdy pro sebe. „Adame, musím ti něco říct.
Vysvětlit!“ řekla jsem mu naléhavě a zatlačila rukou zpět do křesla. Aby mi ten mudrlant neutekl! Koukal na mě, jako bych spadla z višně. Nevěřil mi ani slovo. Já si ale trvala na svém. „Chceš přijít o rodinu? Milující manželku? Ne?
Tak mě poslechni!“ poručila jsem mu a on váhavě přikývnul. Prý se bude snažit! Jenže se snažil málo. Nebo spíš špatně! Koupil dceři parfém, aby mu začala vonět! Potom knihu o dietách a nakonec váhu! To nebyl moc povzbudivý začátek nápravy!
Moje výuka zabrala
„Adame, jsi tak hloupý nebo dokonce zlý?“ zaútočila jsem na něho a on jen za těmi svými kulatými brýlemi zamžikal očima. Zatřásla jsme s ním. „Vzpamatuj se! Než bude pozdě!“ Postavila jsem se proti němu a řekla mu všechno, co on říkal dceři. „Nevoníš mi.
Jsi tlustý! Můj kolega se mi líbí víc!“ Adam postupně bledl a potom brunátnul. Konečně mu to došlo. Pravda je nepříjemná! Hodně! „Mami, tomu neuvěříš,“ volala mi nadšeně dcera a začala líčit, co se jí přihodilo. Adam jí koupil kytku a pozval na večeři!
Andulka byla nadšená a já také. Moje pedagogická práce s nedovtipným zetěm se vyplatila!
Jitka R. (58), Karviná