V narkóze se moje duše uvolnila a začala putovat po místech, která nejsou běžně dostupná!

Měla jsem vážný zdravotní problém a poprvé v životě jsem se dostala na operační sál. Bála jsem se toho, tak jako se bojí asi každý člověk. Největší obavy jsem měla z toho, že bych se nemusela dostat z narkózy. Čekalo mě ale něco úplně jiného, co si dodnes nedokážu vysvětlit!

Vnímala jsem svoje tělo

Čím více se blížilo datum operace, tím víc nervóznější jsem byla. Manžel i obě dcery mě sice uklidňovali, ale já jsem si malovala ty nejčernější obrazy.

Vyčerpalo mě to nakonec citově i psychicky natolik, že když pak onen den doopravdy přišel, už jsem ani neměla sílu se nějak moc bát a trápit.

Jakmile jsem dostala narkózu a na obličej mi dali kyslíkovou masku, rychle jsem začala ztrácet vědomí. Za několik sekund jsem ale znovu přišla k sobě, celá zmatená. Chaos v mojí duši se ještě prohloubil, když jsem zjistila, že vůbec nejsem v nemocnici.

Pokusila jsem se pohnout a kupodivu to šlo. Svoje tělo jsem normálně cítila. Byla jsem si vědoma, že mě mají operovat, ale netušila jsem, co se to se mnou stalo. Kolem mě se rozkládal úplně jiný svět.

Místo v nemocnici jsem se nacházela v nějaké kancelářské budově a měla jsem na sobě úplně jiné oblečení. Kráčela jsem chodbou a proti mně šel starší pár. Pozdravili a usmáli se. Připadali mi povědomí a tak jsem pozdrav opětovala.

Tajemný muž mě uklidňoval

Vyšla jsem ven na ulici. Nepoznávala jsem, ve kterém jsem městě, ale necítila jsem se nepříjemně. Vzala jsem to jako samozřejmost. Byl to úplně jiný svět, než jaký jsem znala. Po chodníku kráčel muž, který se na mě upřeně díval. Já jsem jeho pohled opětovala.

Zeptal se mě, jak se mám. Věděla jsem, že je to někdo, s kým jsem už mluvila, ale nedokázala jsem si vzpomenout na jméno. Viděl na mně, že trochu tápu a připomněl mi, že se jmenuje Ondřej.

Začal mi povídat nějaké věci, které mi zněly jako něco z minulosti, ale z úplně jiné, než jakou jsem znala.

Nejzáhadnější přitom bylo, že jsem si uvědomovala, jak jsem šla na operaci – a Ondřej vzápětí, jako by mi četl myšlenky, řekl, že ta operace dobře dopadne. Vysvětlovala jsem si to tím, že se mi zdá nějaký sen.

Ještě chvíli jsem chodila po těch záhadných místech, která mi byla tak blízká a současně tajemná. Potom se mi najednou všechno začalo ztrácet před očima a nastala tma.

Znovu jsem ho spatřila!

První, co jsem pak znovu uviděla, byl strop mého pokoje v nemocnici. Došlo mi, že už je po operaci a já jsem zpátky na svém lůžku. Ten zákrok jsem evidentně přežila. Cítila jsem se sice trochu malátná, ale nic mě nebolelo.

Zaradovala jsem se. Pak jsem si vzpomněla na to, že ještě před chvílí jsem byla na úplně jiném místě a mluvila s tím záhadným Ondřejem. Přemýšlela jsem, jestli o tom mám někomu vyprávět. Všichni si budou myslet, že šlo jen o důsledek narkózy.

Já jsem si také nebyla úplně jistá, co se vlastně stalo. Ještě téhož odpoledne za mnou přišel manžel i dcery. Nic jsem jim neřekla, byla jsem prostě jen ráda, že jsou tu se mnou a mají stejně jako já radost z úspěšné operace.

Celá ta moje divná příhoda měla ale ještě neméně tajemnou dohru. Asi měsíc po návratu z nemocnice jsem se šla projít do jednoho parku. Najednou proti mně kráčel muž, jehož tvář jsem dobře znala. Byl to Ondřej, kterého jsem viděla v nemocnici během operace.

Bezděčně jsem vyslovila jeho jméno. Podíval se na mě a zeptal se, jestli se známe. Nedokázala bych mu to bývala vysvětlit, proto jsem se vymluvila na omyl.

Prohlížel si mě, jako by mě také odněkud znal. Tu záhadu už nijak neřeším, protože vím, že bych na ni nepřišla. Věřím ale, že existují ještě další světy a ty se občas s tím naším prolínají!

Alena S., (59), Poděbrady