Netušila jsem, že se manžel zamiloval. Jen chodil nápadně často k lékaři. Tady, místo léků, flirtoval se zdravotní sestřičkou a nakonec s k ní i odstěhoval. Naštěstí jim láska dlouho nevydržela!
V poslední době můj muž dost ztloustnul. Začal se zadýchávat a v obličeji byl rudý jako rajče. Pořád se jen cpal. Do žádného oblečení se nevešel! „Takhle to dál nejde, musíš zhubnout,“ domlouvala jsem mu a začala vařit samá dietní jídla. Nebylo to nic platné. Byl stále tlustší.
Zamiloval se na první pohled
Potom to s ním seklo. Zrovna z posledních sil vylezl do schodů a chystal se rozvázat tkaničky. Sehnul hlavu a už se válel na zemi. Myslela jsem, že jen vzal převahu s tím svým břichem. On ale omdlel a dlouho nejevil známky života.
V nemocnici mu pěkně vynadali. Prý si za všechno může sám! S propouštěcí zprávu musel přece jen jít k lékaři. Brblal, ale nic jiného mu nezbývalo. Seděla jsem s ním v čekárně, aby si to náhodou na poslední chvíli nerozmyslel a neutekl.
„Pojďte dál,“ ozval se milý hlas a on vstoupil. Z ordinace vyšel jiný člověk. Můj muž jen zářil! Měl zatažené břicho a rovná záda. Vypjatou hruď jako zamlada! „Pan doktor mi promluvil do duše. Budu držet dietu. A taky se hýbat!
Jo, a sestřička mi poradila spoustu věcí. Je tak chytrá! A hezká. Řekla mi, že jsem na svůj věk štramák! No, to mi už dlouho nikdo neřekl…“
Pořád o ní básnil
Byla jsem ráda, že je ten můj obtloustlý Vašík, z legrace jsem mu říkala Pašík, je tak nadšený. Alespoň konečně zhubne! A on hubnul. Cvičil. Posiloval. Měnil se před očima! Každý týden se šel ukázat lékaři.
Tedy, spíš té moc příjemné sestřičce, ale to jsem netušila. Svůj obdiv k ní se ani nesnažil skrývat. „Teda, ta umí odebírat krev. A jaké má krásné oči! Když se mi zadívá do těch mých, tluče mi srdce jako o závod!“ básnil, ale já nedbala.
Nenapadlo mě, že po téměř padesáti letech manželství se mi můj Pašík bláznivě zamiluje. Považovala jsem to za nemožné. Až vnučka mi otevřela oči: „Babi, ty si děláš ze všeho legraci, ale co když se děda k té ženské odstěhuje?
Vždyť ve svém věku by si mohl klidně pořídit i miminko!“ začala jsem se smát. Co to jen tu bláznivou holku napadlo? Ona mi ale před nos strčila svůj telefon s nějakými fotografiemi. Prý to jsou celebrity, co si na stará kolena pořídili děti!
Z Pašíka se stal pěkný chlap
„No ale té sestře může být klidně už kolem padesáti let?“ troufla jsem si špitnout, ale vnučka jen mávla rukou: „I ženské si na stará kolena pořizují miminka. Tak bys s tím měla něco udělat!“ Pár dnů jsem přemýšlela, ale nic kloudného jsem nevymyslela.
„Eliško, já odcházím. Mám tě rád, ale svoji Lidunku, tu miluji! Nemohu bez ní žít!“ pohladil mě po hlavě Vašík, který už dávno nevypadal jako pašík. Spíš jako pěkný štíhlý chlap. Fešák. Skoro krasavec! Oči se mi zalily slzami.
Nesnažila jsem se mu v odchodu zabránit. Bylo by to stejně marné! „A přijdeš mě někdy navštívit?“ zeptala jsem se a on přikývnul. Byl úplně zmatený, že nedělám scény a nic mu nevyčítám! Po manželově odchodu jsem nevydržela jen tak sedět a litovat se.
Vymalovala jsem, vyměnila nábytek, očalounila starou sedačku. Přihlásila jsme se na jógu a zjistila, že je mi bez manžela docela dobře.
Bez manžela jsem si užívala
Žádné velké vyvařování, žádné přepínání televize. Klídek a svoboda! Zrovna jsem se vracela z první hodiny autoškoly. Rozhodla jsem se totiž naučit na stará kolena řídit a koupit si nějak malé autíčko. Jedno už jsem si v místním autobazaru vyhlédla.
Těšila jsem se, že budu jezdit na nákupy a taky na výlety. Nemohla jsme se dočkat! Jen úspěšně složit zkoušky, ale ani těch jsem se nebála. Už předem jsem si zaplatila doučování.
„Eliško, přišel jsem tě navštívit, jak jsem slíbil,“ oslovil mě jakýsi vyhublý muž. Můj Vašík se změnil k nepoznání! Už jsem měla na jazyku otázku, co se to s ním stalo, ale mi to začal vyprávět sám od sebe. „S Lidunkou to není k vydržení.
Nevaří, nepere a pořád se musíme společně starat o její vnoučata. Má jich rovnou osm a všechny denně hlídá! Spát chodí po půlnoci a vstává ve čtyři. Není snad nikdy unavená,“ stěžoval si.
Bylo mi ho líto, ale zařekla jsem se, že ho nechám vypít pohár hořkosti až do dna. Má co chtěl, ten proutník!
Vrátil se s prosíkem
Už dávno nebyl zamilovaný. Nabídla jsem mu štrúdl, který jsem si z nostalgie upekla. Kdysi jsem ji dělala rovnou tři plechy, teď jen jeden malý a dietní, bez cukru. Celý mi ho snědl. Po tváři se mu rozlil blažený úsměv. „To byly doby.
Nevážil jsem si toho, co jsem měl…“ Po chvilce mlčení se nesměle zeptal: „Myslíš, že bys mi mohla odpustit? Vzala bys mě zpátky?! Rozmýšlet jsem se nemusela. Že ho vezmu zpět, jsem si byla jistá, už když odcházel. Každý má přece právo chybovat.
Ale jednu podmínku jsme si přece jen vymínila: „Budeme žít podle mého!“ Vašek se vrátil hned další den. A pro jistotu se přehlásil i k jinému lékaři. Pro jistotu. Aby ho Lidunka zase neočarovala!
Eliška K. (70), Karlovy Vary