Nikdo z mých blízkých by nevěřil, čeho jsem byla v zoufalství schopná. Pro kamarádku jsem ukradla její vytoužený parfém!
Ve školce jsem byla otloukánek. Děti se mi smály kvůli pihám a rezavým vlasům. Když k nám do druhého oddělení nastoupila velká a silná dívenka, bála jsem se, že mi nandá dvojnásobně. Ona se mě ale proti všem zastala hned první den. Kluky pěkně propleskla!
Tak vzniklo naše přátelství, které přetrvalo skoro šedesát let. Na svoji Hedu jsem se mohla kdykoli spolehnout, přestože jsem se způsobem jejího života občas dost nesouzněla. Byla třikrát rozvedená a se svými šesti dětmi také nevycházela právě nejlépe.
Měla dobré srdce, ale duši svobodnou a nespoutanou! Plánovaly jsme si, co všechno ještě podnikneme, ale říká se, že člověk míní a příroda mění. Zhoubná nemoc a razantní léčba ji připravila o vlasy i chuť do života. Jakoby to najednou nebyla ani ona!
Chtěla jsem potěšit kamarádku
„Hanko, už za mnou nechoď. Chci umřít! Už nemám sílu snášet všechnu tu bolest!“ řekla mi jednou, když jsem seděla u její postele a snažila se jí rozveselit. Bylo to marné! Po jejích slovech mi vstoupily do očí slzy. Chtěla jsem jí udělat nějakou radost.
Něco jí říct, koupit či darovat. Jenže, co dát nemocnému člověku upoutanému už řadu týdnů k posteli? Hedvika nepotřebovala nic na sebe, a na žádné laskominy také chuť neměkla. Číst knížky neměla sílu a poslouchat rádio ji obtěžovalo. Toužila jen a jen po klidu!
Hladila jsem ji po ruce a mlčela. Vůbec jsem nevěděla, co jí říct. V tom mě to napadlo. Hedvika občas mluvila o známém, hodně drahém parfému, na který nikdy neměla peníze. Jeho cena byla skoro tři tisíce korun!
Odhodlala jsem k činu
„Ten jí pořídím. Ale musím hned, možná bude do rána pozdě…“ umínila jsem si polohlasně a vykročila k bankomatu, že si vyberu peníze. Kartu jsem měla zablokovanou! V technice nevyznám a tak jsem jen smutně koukala na pár drobných ve své peněžence.
Dojít domů pro hotovost až na druhý konec města, bylo nemožné. Do zavírací doby naší jediné parfumerie na náměstí zbývalo sotva půl hodiny! „Jdu krást, oznámila jsem sama sobě odhodlaně a také se hned sama sebe lekla. Jak to udělám?
Budu takového skutku vůbec schopná? Vždyť já nikdy neukradla ani desetník! Ale nedalo se nic dělat. Parfém pro Hedviku jsem musela získat stůj co stůj! V obchodě nebylo ani živáčka. Parfém byl vystavený mezi dalšími drahými flakóny hned za prodavačkou. Chvíli jsem přemýšlela a potom spustila akci.
Sehrála jsem divadlo
„Slečno, ukázala byste mi tamhle ten a také tamten a ještě tyto dva?“ poroučela jsem si a slečna s trochu pohrdlivým výrazem přede mě nastavěla na pult několik flakónů. Ke všem jsem přivoněla a potom s sebou praštila o zem. Jako že jsem omdlela!
„Paní, paní, proberte se! Není vám ni?“ ptala se vyděšená prodavačka. „Vodu!“ zasípala jsem, aby konečně na chvíli odešla. Kýžený parfém jsem strčila do kapsy. Zvedla jsem se a v klidu odešla. A potom utíkala, co mi nohy stačily! K Hedvice. Ta už spala.
Jemně jsme jí postříkala parfémem a postavila jí ho na noční stolek. Ráno mě čekal telefonát. „Haničko, tak nádhernou vůni jsem nikdy neměla. Pořád ji čichám. Jako nějaký feťák. A víš, že mi je líp? Vážně!“ volala mi nadšeně Hedvika.
Už neměla ten truchlivý tón. Byla to zase ona! Po půl roce se uzdravila. A já? Šla jsem se přiznat a zaplatit!
Hana D., 65 let, Litoměřice