Slýchala jsem občas o takzvaných „nešťastných zelených vdovách“, ale nikdy by mě nenapadlo, že tak skončím i já.

Můj příběh zatím nemá šťastný konec a je to o to horší, že si za všechno můžu sama. Myslela jsem si ale, že se v té zlaté kleci zblázním, a prostě jsem nezvládla tu věčnou samotu a jednotvárnost, která mě obklopovala.

Bývala jsem holka jako vítr. A také hodně cílevědomá. Všichni mi skládali neustálé poklony, jak prý jsem krásná a chytrá. Věděla jsem, že se svou vizáží to mohu dotáhnout daleko, a tvrdě jsem na tom pracovala.

Chlapů se kolem mě točily spousty, ale já si s nikým moc nezadala. Měla od začátku jasno: nejdřív udělám skvělou kariéru a pak se provdám za boháče. A svých plánů jsem se neústupně držela.

Šla jsem tvrdě za svým

Vystudovala jsem vysokou školu a díky známostem jsem získala dobré místo. Pracovala jsem od rána do noci a postupně si budovala vysněnou kariéru. A dařilo se mi.

Vždycky jsem přesně věděla, na koho se mám usmívat a na koho zatlačit, a tak jsem brzy začala stoupat vzhůru.

Brzy jsem si pořídila vlastní byt v Praze, sice ne moc velký, ale byl můj, a začala jsem si ho přepychově zařizovat.

Nežila jsem ale jen prací, často jsem byla zvaná na různé akce, ať už pracovně nebo od nových přátel, a byly to přesně takové večírky, které mi měly otevírat další a další dveře do řad smetánky.

Tam jsem se cítila jako ryba ve vodě – a brzy se našel i muž, který byl přesně podle mých představ. Majitel velké firmy, sice asi o 15 let starší než já, ale vypadal dobře, sportovní postava, vždycky dobře oblečený a elegantní a evidentně neměl o peníze nouzi. Toho jsem si vyhlédla a nedalo mi to ani moc práce, aby se do mě zamiloval.

Navíc nebyl ženatý, ale vdovec, – takových bylo ve společnosti, kde jsme se pohybovala, většina – a to bych od něj dala ruce pryč. A já se postupně zamilovala taky. Netrvalo ani moc dlouho a požádal mě o ruku. Ten nádherný zásnubní prsten mi všechny záviděly.

A nejen ten, Milan byl partie, o kterou usilovala spousta žen. A získala jsem ho já.

Život jako v bavlnce

Svatba byla nádherná a hned po ní jsme se přestěhovala do jeho vily v jednom satelitním městečku nedaleko Prahy. Bylo to přesně tak, jak jsem si vysnila, a já byla na vrcholu blaha. Dokázala jsem to!

Zpočátku jsem si jen užívala ten luxus, chodili jsme na drahé večeře a na party, jezdili jsme na exotické dovolené…

Pak jsem přišla do jiného stavu. Milan byl šťastný, sice měl z prvního manželství jednu dceru, ale moc si přál syna, a ten se nám taky narodil.

Zůstala jsem na mateřské, a i když jsme měli pomocnici v domácnosti a mohli si dovolit chůvu, Milan mi kladl mi stále na srdce, že by chtěl, abych se o malého starala hlavně já. A já to dělala ráda.

Svět se mi scvrkl na péči kolem miminka, ale nevadilo mi to. Po roce jsem ale přišla do jiného stavu zase. Milan se těšil, já už ale byla trochu unavená a představa, že se ten kolotoč nočního vstávání a dalšího bude opakovat, mi nedělala moc dobře.

Ale nakonec jsem to nějak ustála. K Patrikovi tak přibyl Denis. Jenže v té době jako naschvál začal mít Milan ve firmě nějaké problémy, a postupně trávil víc času v práci než doma se mnou a syny.

Vadilo mi to, už jsme dlouho nikam nechodili a já si začala připadat strašně sama. Můj život se skládal jen z péče o děti a trochu o domácnost.

Nebylo tu nic, kam by se dalo jít. Mohla jsem sice jezdit autem do města do fitka nebo na nákupy, ale i to mě přestávalo bavit – samotnou mě to nebavilo, navíc jsem musela brát kluky s sebou a taky nové oblečení jsem stejně neměla kam nosit.

Žádnou velkou kamarádku v sousedství jsem neměla, občas se tu sice pořádaly „dámské dýchánky“, ale nějak jsem si s žádnou ze sousedek neměla pořádně co říct. Do práce jsem se už nevrátila ani po mateřské, Milan chtěl, abych byla s dětmi co nejdéle doma. A já se začala k smrti nudit.

Cesta do pekla

V té době se mi stala útěchou sklenka vína večer, když děti usnuly a Milan byl ještě v práci. Alkohol mi dodal lepší náladu, už se mi věci nezdály tak hrozné. Postupně mi ale už sklenička nestačila a ani nevím jak, najednou jsem vytáhla za večer celou láhev.

Nikdo to nevěděl a já si dlouho myslela, že mám všechno pod kontrolou. Jenže po několika měsících už víno nezabíralo. Místo toho, aby mi dodávalo dobrou náladu, musela jsem ho začít pít i ráno, abych vůbec dokázala vstát a cítila se alespoň normálně.

Začala jsem přidávat i tvrdý alkohol, ten zpočátku fungoval rychleji. Navenek jsem se ale pořád tvářila, že je všechno v pořádku. Jenže nebylo. Byla jsem závislá, jen jsem si to nedokázala přiznat. Bylo jen otázkou času, kdy si toho někdo všimne.

Ve skrývání svého stavu i prázdných lahví jsem ovšem byla velice vynalézavá. Byla jsem mistr ve vymýšlení nejrůznějších výmluv. To, že mám nějaký problém, mi došlo, až když jsem „zapomněla“ kluky na dětském hřišti.

Byli už větší, a tak se domů vypravili sami. Jenže jako naschvál, i když u nás nebyl žádný velký provoz, mladší syn vběhl pod auto. Naštěstí se mu nic vážnějšího nestalo, ale odvezli ho do nemocnice na pozorování a sousedka mi přivedla plačícího Patrika domů.

Já vyspávala další „opici“ a ani jsem neslyšela zvonek. Sousedka zavolala Milanovi do práce a on přijel. Našel mě doma v posteli s lahví u ruky. Všechno se provalilo.

Ztracené roky života

Skončila jsem v léčebně. O děti se zatím starala Milanova matka. Zpočátku jsem nechtěla vůbec spolupracovat, pořád jsem si nepřipouštěla, že jsem závislá. Strávila jsem tam tři měsíce, ale bez výsledku.

Jenže po propuštění přišla rána – Milan mi jen vzkázal, že domů se už vracet nemám. Odjela jsem tedy k rodičům, vzali mě pod svou střechu. Ale ne na dlouho, po nějaké době mi přišla od Milanova právníka žádost o rozvod.

Opila jsme se tak, že jsem skončila na záchytce. Následovala další léčba.

Rozvod byl dost rychlý a pak jsem se dozvěděla, že mám soudně zakázaný styk s dětmi. To mě trochu vzpamatovalo – nemůžou mi přece vzít moje syny! Začala jsem se snažit, dodržovala léčbu, chodila na skupinové terapie.

Po propuštění jsem se vrátila k rodičům a snažila se najít si novou práci. Byla ze mě ale troska. Rodiče se za mě styděli, ale nedokázali mě vyhodit. Nakonec jsem začala pracovat jako doplňovačka jednoho supermarketu. Hrozně jsem trpěla.

Moje kariéra, rodina, děti, všechno bylo pryč. Můj život byl mnohem šedivější, než tomu bylo v naší vile. A mohla jsem si za to sama… Jednoho dne mi to nedalo a o víkendu jsem se rozjela autobusem za město, tam, kde byl můj bývalý domov a kde žijí mé děti.

Musela jsem je aspoň vidět! Připlížila jsem se k živému plotu a tajně jsem pozoruje zahradu skrze živý plot. Po nějaké době jsem se dočkala.

Na zahradu vyběhli moji synkové, vypadali tak šťastní a spokojení… a s nimi nějaká mladá holka. Z jejich hovoru jsem vyrozuměla, že Milan si do našeho domu nastěhoval novou partnerku.

Moji kluci se k ní chovali přátelsky a pak se Denis zeptal, jestli si může na svatbu vzít poníka, kterého dostal k narozeninám. A všichni se smáli… Oni se budou brát! To už jsem nevydržela, utekla jsem pryč a rozplakala se.

Ani nevím, jak jsem se pak dostala domů. Až tehdy mi úplně došlo, o co jsem se připravila. V první chvíli jsem uvažovala i o sebevraždě, život pro mě ztratil smysl. Ale nakonec jsem se rozhodla bojovat, abych mohla své syny aspoň občas vídat.

Nebylo to vůbec jednoduché, ale po několika letech se mi povedlo dosáhnout zrušení soudního zákazu. Jenže tu hlubokou propast se nám už nikdy nepodařilo úplně překlenout. Dnes jsou synové dospělí a já se po celá ta léta alkoholu nedotkla. Sebral mi ta nejkrásnější léta a ta už se nikdy nevrátí…

Denisa (53), střední Čechy