Bydleli ve starém nábytku, zejména zrcadla se jim líbila. S oblibou si dělali legrácky z každého, kdo do obchůdku vstoupil. Skřípat a klepat jim ale nestačilo.
S dcerou máme společné hobby, a tím je procházet antikvariáty a starožitnictví. Staré věci mají náboj a jsou obklopeny zvláštní magickou aurou, většinou se v takovém prostředí cítíme dobře, leč výjimka občas potvrdí pravidlo.
Malé starožitnictví
Jednou jsme takto navštívily obchod se starožitným nábytkem v Praze. Vešly jsme a s nadšením se procházely prostorem – každá podle svých zájmů. Každou zaujalo něco jiného. Jak jsem tak upadla do zamyšlení, měla jsem náhle dojem, jakoby vše kolem ožilo.
Cítila jsem se přesně jako ve filmu, v té hrůzné scéně, kdy vetřelci náhle ožijí. Všude mezi regály jsem viděla mlžné opary. Duchů v obchodě bylo mraky a začaly se ke mně rychle stahovat. Déle už jsem nečekala a rozběhla jsem se k východu.
Přesně ve stejnou chvíli to udělala i moje dcera, která se nacházela na opačné straně obchodu. Aniž bychom si cokoliv řekly. Srazily jsme se ve dveřích, a protože zvítězila mateřská láska, pustila jsem dceru ven první. Zastavily jsme se až několik metrů před domem.
Děsivá tvář v zrcadle
„Bože!“ vydechly jsme obě. „Co se stalo?“ vyjekla žena, která nás zrovna na chodníku míjela. Řekly jsme, že nic, ale ona se s odpovědí nespokojila. „Byly jste v tom obchodě?“ zajímala se. „Čas od času tam zajdu, ale nemůžu uvnitř vůbec vydržet.
Stejně jako moje sestra, co jí krámek patří. Skoro pořád stojí venku a kouří jednu cigaretu za druhou. Ode dne, co ten krámek koupila, má pocit, že ji někdo sleduje.
Jednou se jí stalo, zrovna ve chvíli, kdy seděla za stolem a řešila papírování, že zvedla hlavu a zadívala se do starého zrcadla. Čím déle do něj hleděla, tím víc nabývala dojmu, že se v něm odráží mužský obličej. Zlý a nepřátelský.
Ten pocit byl tak silný, že nevydržela, vzala do ruky nůž a plížila se k zrcadlu. Obličej v něm nebyl žádný, nikde nikdo, kdo by se v něm mohl odrážet, obchod byl prázdný. A tak se vrátila zpátky ke stolu.
Posadila se, ale jakmile se podívala do zrcadla, byl v něm ten obličej zas. A co víc. Škodolibě se na ni ušklíbl. Od té chvíle se bála zůstat v obchodě sama.“
Kdoví, jak skončily
Nevěřícně jsme na ženu koukaly. „Musíte odtud odejít, a to hned!“ řekla. Ta žena byla na pokraji sil a taky nejspíš i na prahu blázince. S dcerou jsme se na ni lítostivě podívaly, a pak jsme odešly.
Dlouho jsem ten zážitek nemohla vytěsnit z mysli a loni v létě jsem si na něj znovu vzpomněla. Byla jsem opět v Praze a procházela těmi místy. Krámek už byl zavřený a na dveřích pouze cedule „K pronájmu“. Bůhví, jak to s jeho majitelkou a její sestrou dopadlo. Doufám, že se jim nic zlého nestalo.
Dana M. (67), Rakovník