Nechtěně jsem ublížila a zasloužila bych si spravedlivý trest. Přesto jsem se dočkala odpuštění od člověka, od kterého jsem to už ani nečekala.
Sedím na zahrádce našeho rodinného domku spolu s mou dcerou Alenou. Je tady zase doma, přestože tomu pořád ještě nějak nemohu uvěřit.
Kdysi jsme byli v pohodě
Když se mi narodila Alenka, byly jsme ještě několik let celkem normální prima rodina. Měla jsem ještě syna Adama a manžela, se kterým jsme se znali už od střední školy. Bydleli jsme tehdy na vesnici v malém domku s krásnou zahradou.
Pracovala jsem v místním obchodě a starala se o rodinu. Nic mi nechybělo, byla jsem spokojená. Muž pracoval v nedalekém městě, vydělával slušné peníze. Dařilo se nám zkrátka dobře.
Děti nám povyrostly
Když začal Adam chodit do školy, jezdil s tátou do města. Manžel ho vždy ráno odvezl do školy a odpoledne , když skončil v zaměstnání, ho zase vyzvedl a přijeli oba domů. Adam se s tátou učil, kutili spolu na zahradě i v malé dílně.
Jezdili na kole a hráli fotbal. Byli nerozlučná dvojka. To mi s Alenkou takové pouto bohužel neměly. Těžko říct, čím to bylo. Alenka ale dávala také přednost přede mnou tátovi, stejně jako Adam.
Mrzelo mě to, ale na druhé straně jsem byla ráda, že můj hodný a milý manžel má u svých dětí takový respekt. Já doufala, že s dcerou k sobě cestu nejdeme později, až povyroste. Pak budeme mít ty své holčičí věci k řešení.
Velká tragédie
Jenže náš poklidný život dostal náhle zcela jiné obrátky. To strašlivé ráno bylo zprvu jako každé jiné. Nasnídali jsme se všichni společně, já udělala manželovi a synovi svačinu a s Alenkou jsme jim zamávali, když nasedali do auta.
Odjeli do města,já jsem odvedla Alenku do školky a došla do práce. Než jsem se stačila převléknout, přišli policisté. Manželovo auto cestou na silnici smetl kamion. Manžel i syn byli na místě mrtví. Alenka tu zprávu přijala na venek až podezřele klidně.
Dlouhé měsíce pak ale téměř nepromluvila a když nakonec mluvitzačala, tak koktala.
Osudová chyba číslo jedna
Život ale člověk nezastaví a já žít musela dál. Asi po roce jsem potkala milého muže, vdovce s už skoro dospělým synem. Moje dcera ho ale nikdy nepřijala. Měla mi za zlé, že jsem jí našlě „nového tatínka“. Naše vztahy se dost vyhrotily.
S Lubošem jsme to vydrželi několik let. Jeho syn dospěl a odešel a on ho za pár měsíců také následoval. Zůstala jsem pak mnoho let sama s dcerou. Naše vztahy nebyly příliš vřelé a Alenka brzy po maturitě odešla žít do města. Od té doby jsme se vídaly velmi málo.
Přijela s kolegou z práce
Uplynulo řadu let. Aleně bylo už přes třicet a byla stále sama. V práci sejí dařilo, ale v soukromém životě zřejmě nic moc. S ničím se mi nesvěřovala, a tak jsem o jejím životě vlastně nevěděla prakticky nic.
Překvapilo mě proto, když jednou zavolala, že přijede k nám na vesnici na hasičský bál. Těšila jsem se na ni. Stále mi trápilo, že naše vztahy jsou tak chladné. Alenka tedy přijela a přivezla s sebou Otu, prý kolegu z práce.
Byl to chlapík ve věku Alenčina otce. Slušný a velmi seriozní. K Alence se choval velmi slušně, ale nic víc. Ti dva k sobě na první pohled prostě nepatřili.
Osudová chyba číslo dvě
S Otou jsem si několikrát zatancovala a všichni jsme se ten večer moc pěkně bavili. Alenka i Ota ráno odjeli a tím to mělo skončit. Bohužel neskončilo. Asi za dva tři dny se Ota objevil u mě doma.
K tomu, abychom spolu začali chodit mě nemusel dlouho přemlouvat. Byl mi velmi sympatický od prvního setkání. Netušila jsem, že po o pětadvacet let starším muži touží i má dcera!
Na bále to tehdy vůbec tak nevypadalo a Otu, jak později přiznal, by to také ani nenapadlo. Naše láska se ale tak stala poslední kapkou do poháru hořkého vztahu mezi mnou a Alenkou. Uběhlo dalších řadu let a Ota mi už také umřel. Alence bude brzy padesát.
Teprve nyní jsme k sobě konečně našly cestu. Alena se vrátila k nám domů. Odpustila mi a pomáhá mi. Žijeme tu samy dvě a konečně si rozumíme.
Irena V. (74), severní Čechy