Když se nám začalo manželství rozpadat, přistoupili jsme k neobvyklému řešení.

Asi na světě opravdu neexistuje vztah dvou lidí, který by si dříve či později neprošel nějakou krizí. O manželství se tradičně říká, že první zkouška přichází po sedmi letech. To se mně a mému muži Lubošovi vyhnulo.

Dramatický nebyl ani rok desátý nebo třináctý. Jako poměrně rozumově založení lidé jsme věděli, že nebude vždycky jenom vznášení se na růžových obláčcích a že se dostaví stereotyp.

Měli jsme oba dost osobních koníčků a uměli jsme si dát prostor a čas, takže klid na manželské scéně vládl hodně dlouhá léta.

Bála jsem se, že má jinou!

Nakonec došlo i na nás. Krize se naplno rozhořela poté, co se provdala i mladší z obou dcer a přestěhovala se daleko od nás. Do té doby jsme se s Lubošem zaměřovali na rodinný život. Zůstali jsme sami a začala se projevovat únava ze vztahu.

Nikdy předtím jsme se příliš nehádali, nyní se nám to stávalo i vícekrát do měsíce, až jsme z toho byli oba zaskočení. Reagovali jsme podrážděně i na obyčejné každodenní věci a problémy. Viděli jsme, že se s námi děje něco nepatřičného.

Jeden čas jsem se dokonce bála, že si Luboš našel nějakou jinou ženu, za kterou mě vymění.

Otevřeně jsem se ho na to zeptala. Odpověděl, že by mi to upřímně řekl a že nikoho jiného nemá. Oddechla jsem si ale jenom na chvilku, protože manžel se mě vzápětí zeptal, jestli jsem někdy uvažovala o rozvodu. Píchlo mě při té otázce u srdce.

Mlčela jsem, což vzal Luboš jako souhlas. Řekl, že bychom měli uvažovat o tom, jaká bude naše další budoucnost a jestli podzim života chceme opravdu strávit společně.

Jeho návrh mě zaskočil

Mojí první reakcí byly slzy, ale když jsem se uklidnila, musela jsem si přiznat, že jsem také bezradná. Nedokázala jsem si pořádně představit, že by všechno mělo být už pořád jen takové jako nyní.

Stejně tak ale pro mě bylo nepředstavitelné hledat si nějakého jiného partnera. Čím víc jsem o tom pak přemýšlela, tím víc mi bylo jasné, že musí nastat nějaká změna – jenom jsem nevěděla jaká. Zanedlouho přišel Luboš s návrhem, který mě nejprve zaskočil.

Řekl mi, že nechce zahodit všechno, co jsme dosud prožili a vybudovali, ale bude lépe, když si od sebe dáme na nějaký čas pauzu.

Zeptala jsem se, jak si to představuje. Luboš měl řešení už připravené. Dostal totiž v práci nabídku jet na rok do zahraniční pobočky firmy, kde pracoval. Hlavou mi nejprve blesklo, jak bych to tak dlouho bez manžela zvládla.

Pak jsem si ale uvědomila, že za současného vývoje by se také mohlo stát, že by odešel navždy.

Dohodu jsme dodrželi!

První týdny po manželově odjezdu byly opravdu hrozné. Připadala jsem si vážně jako rozvedená a opuštěná. Nemohla jsem si zvyknout, že jsem doma sama. Neustále jsem měla nutkání zavolat Lubošovi na mobil.

Vždycky jsem se v poslední chvíli zarazila, protože bych mohla svojí nedočkavostí vše pokazit.

Dohodli jsme se totiž s manželem, že si budeme volat jednou za týden v sobotu, abychom věděli, že je ten druhý v pořádku. Takhle to opravdu začalo fungovat. Po dvou měsících jsem se s novou situací definitivně smířila.

Luboš měl potom přijet na týden do Prahy, ale nechtěl, abychom se viděli. Vyřešili jsme to tak, že jsem na sedm dní odjela ke své sestře na Moravu. Bylo mi to docela líto a musela jsem si přiznat, že se mi po manželovi stýská.

On na tom byl stejně, jak později prozradil. Ten rok, kdy jsme se neviděli, jen si každý víkend telefonovali, nám nakonec opravdu prospěl. První setkání po Lubošově návratu bylo vášnivé a krásné jako kdysi první rande.

Zjistili jsme, že k sobě opravdu patříme a že spolu chceme být. Nevím, jestli by takováto zkouška časem prošla u každého páru, pro nás ale znamenala záchranu našeho manželství!

Monika S. (60), Litvínov