Všechny špatné zprávy z televize o počtu nakažených na mě měly jen jeden účinek. Bála jsme se usnout!
Televize se u nás doma snad úplně přestala vypínat. Manžel mi stále dokola opakoval statistiky a pozorně sledoval, zda se i u něho neobjeví nějaké příznaky. Stačilo jedno kýchnutí a už si měřil teplotu. „Jitunko, nezdám se ti nějaký bledý? Nějak mě bolí hlava. Neměl bych zavolat naší doktorce?“ ptal se mě snad denně třikrát.
Stal se z něho hypochondr
Sledování zdravotního stavu se mu stalo novým koníčkem. Jako by mu to nestačilo, začal zkoumat i mně. „Nějak jsi zhubla. Chutná ti jíst?“ vyptával se a moje odpovědi si zapisoval do sešitku, který nosil stále při sobě. Bylo to k zbláznění!
Začala jsem hodně číst a taky šít. Ne roušky, na ty se vrhla sousedka, ale šila jsem pro prvňáky takové ty plátěné kapsy k lavici, co v nich měly pastelky. Dělala jsem to už několik let, protože dcera byla učitelka.
Ale teď, když jsme nikam nemohli chodit, bylo času víc než dost. Mohla jsem si našít všeho do foroty! Ale ani to mě neochránilo od myšlenek na všechny ty katastrofy. V noci jsem se probouzela zpocená a vyčerpaná. Zdály se mi samé hrozné sny!
Bylinky mi nepomohly
Chvěla jsem se strachy. Lapala jsem po dechu! Manželovi jsem se svěřit nemohla. Hned by si mě zapsal do toho svého sešitku! Zaťukala jsem na sousedku, aby mi poradila. Vystrčila hlavu v roušce a vypadala jako bubák. „Hloh.
Uvař si čaj na noc!“ zamumlala a zabouchla. Vůbec mi nepomohl, jen jsem se o poznání víc potila. „Takhle to dál nejde!“ vybuchla jsem, když se mi manžel chystal přeříkávat nejnovější zprávy. Vytrhla jsem šňůru od televize ze zdi.
Vyndala staré dobré Člověče, nezlob se! A taky karty. Posloucháme rádio, pohádky! Spím už lépe! Zrovna včera se mi zdálo o skřítcích! Moc mě ten sen pobavil!
Jitka R. (67), Vítkovice