K narozeninám jsem si nadělila plastiku a moje šéfová mi to nedokázala odpustit. Zasedla si na mě a nic jí nebylo dobré. Nezbylo, než s ní začít bojovat!
Měla jsem pověst hodné ženské, která je vždycky ochotná pomoct. Dost jsem si na tom zakládala, vždyť mě k tomu naši vedli už od dětství. Tatínek vždycky říkal, že známky ve škole jsou sice důležité, ale mnohem důležitější je, jakým se stanu člověkem.
To samé jsem po letech vtloukala do hlavy i vlastním dětem a potom i vnoučatům. Vždyť, k čemu je vzdělání bez slušného vychování a hlavně dobrého srdce!
S každým jsem dobře vycházela
Myslím, že díky vstřícnosti a empatii jsem neměla s nikým žádné zásadní problémy. Spolužáci ve škole na mě byli hodní, přestože jsem zrovna nevynikala krásou ani intelektem. Učila jsem se dost průměrně a byla ráda, když jsem se vyučila zahradnicí.
To mě moc bavilo. Kytičky a bylinky, stromky a taky třeba pěstování sazeniček. Neznala jsme nic hezčího, než když z malého semínka vyrostla nádherná květina! Když jsem se vdala a měla děti, můj život nabral trochu jiný směr.
Vše jsem podřídila rodině a vyplatilo se mi to. Z dětí vyrostli slušní lidé a můj manžel mě také nikdy nijak nezklamal. Nebyl to sice nějaký Romeo, ale pomáhal mi a byl oporou.
Společně jsme se postarali i o jeho nemocné rodiče a pár let před zaslouženým odpočinkem konečně nastal čas, kdy bych si mohla trochu oddychnout. „Tak co, nenudíš se, Štěpánko, když přijdeš z práce?“ nahodila moje kamarádka Petra jednou u kávy se šlehačkou.
Kamarádka šla na plastiku
Seděly jsme, jako každý čtvrtek, v místní cukrárně a dávaly si stále to samé. Onu kávu a taky čokoládový dort, který byl vyhlášený široko daleko. Kamarádčina otázka mě trochu udivila. Proč bych se měla nudit?
Prostě jsme po příchodu z práce zapnula televizi, spokojeně se uvelebila a vychutnávala kýženého nicnedělání. Ona ale měla důvod, proč se mě zeptala. Chystala se totiž na plastiku obličeje a snažila se mě přemluvit, abych šla s ní.
Abych se také nechala trochu vylepšit. „Prosím tě, na to já nejsem. Taková hloupost!“ oponovala jsem jí, ale ona nedala pokoj. Vylíčila mi, jak se budu skvěle cítit a jak se mi zvedne konečně sebevědomí.
Prý jsem na všechny hodná jen proto, že trpím komplexem méněcennosti! Nevěděla jsem, zda se urazit, nebo smát. Já a nějaký komplex? Jak na to ta holka přišla? Znaly jsme se od dětství, bývaly jsme spolužačky ve škole, i když každá v jiné třídě. Už tehdy byla Petra taková dračice a já tichá šedá myška.
Šla jsem taky a nelitovala
Doma jsem musela o našem rozhovoru stále přemýšlet. Co když má Petra nakonec pravdu? Zavedla jsem na tohle téma hovor s manželem. Skoro se na mě ani nepodíval. Jen pokrčil bez zájmu rameny a zamručel:
„Pro mě za mě, dělej si, co chceš.“ Jeho nezájem mě přesvědčil daleko rychleji, než naléhavé Petřino přemlouvání. „Vlastní manžel už o mě nestojí. Nechám se vylepšit a ukážu mu, co ve mně je!“ rozhodla jsem se a hned zavolala kamarádce, aby mě také objednala.
Na cenu jsem nehleděla. Celý život jsme si nic nedopřála a tak si to teď vynahradím! Plastika obličeje dopadla lépe, než jsem se odvážila doufat. Vypadal jsem opravdu mladší snad o deset, možná i víc let!
S Petrou jsme si ještě nakoupily nové oblečení a taky změnily barvu vlasů. Ze mě se stala blondýna a z ní zrzka. Nepoznaly by nás ani vlastní matky, kdybychom nějaké ještě měly…Manžel byl mým novým vzhledem naprosto okouzlen.
Obletoval mě a udělal, co mi na očích viděl. Náš manželský život dostal nový náboj a já si připadala jako novomanželka.
Šéfka mi záviděla
Byla to moje nejkrásnější dovolená, přestože strávená doma! Musela jsem si totiž vzít týden volna, než mi zmizí z tváří otoky a modřinky. Těšila jsme se na návrat do práce. Co mi budou kolegyně říkat? A poznají mě vůbec?
Celá natěšená jsem v pondělí ráno čekala na svém místě v zahrádkářství a radovala se z pochvalných komentářů. Všichni mi to přáli a chválili mě! Tedy, všichni až na moji šéfovou. Měla jsem ji vždycky ráda a uznávala její řídící schopnosti.
Vše uměla zorganizovat a se vším si dokázala poradit. Teď na mě zahlížela, jako bych něco provedla. „No, Štěpánko, vy ale vypadáte! To jste měla ve svém věku zapotřebí?“ zeptala se mě štiplavě a od té doby už na mě nepromluvila.
Zato práce mi přibylo ještě týž den. Musela jsem dělat to, co doposud jen chlapi nebo učni. Tahala jsme pytle se zeminou, ryla záhony a kydala chlévskou mrvu určenou ke hnojení. Domů jsem chodila sedřená a unavená. „Musíš se jí vzepřít! Vyhlásit válku!
Zlikvidovat ji jako malinu!“ domlouvala mi Petra, když jsem jí líčila svoje pracovní trable.
Rozpoutala jsem válku bez vítěze
Samozřejmě přeháněla, jako vždy. Ale v podstatě měla pravdu. Takhle to už to dál nešlo. Šéfka by mě úplně odrovnala! Dalšímu těžkému úkolu jsme se vzepřela.
Odmítla jsem tahat těžké kameny na skalku, a když mi vynadala, ocitovala jsem jí Zákoník práce, kterého mi Petra kousek vytiskla. Moc dobře tušila, že ho upotřebím.
Potom jsem se s šéfkou pohádala kvůli ochranným rukavicím, které mi odmítla vydat a potom si na ní šla rovnou stěžovat. K šéfovi na ředitelství. Koukal na mě dost nechápavě, protože takhle bojovnou mě neznal. Ale dal mi za pravdu a slíbil „nápravu“.
Neuplynul den, kdybychom my dvě nebyly v sobě. Hádky a urážky, ne nijak sprosté, spíš jen štiplavé, lítaly vzduchem jako vosy. Jako jedovaté šípy! Rozpoutala jsem válku, která neměla vítěze. Připadal jsem si jako na bojišti. Vyhraje ten, kdo přežije! „Štěpánko, nenecháme toho už?“ zeptala se mě jednou šéfka.
Zbývají mi ještě prsa
V ruce držela nějaký dopis z ředitelství. Dostala prý nějakou důtku, či co! Odsekla jsem, že já si nezačala. Přikývla a souhlasila: „Já vím. Prostě jsem záviděla! Nikoho nemám a krasavice také zrovna nejsem.
A potom si přijdete vy a vypadáte jako nějaká filmová hvězda!“ Její upřímnost mě skoro dojala. Můj vztek byl ta tam. Ta ženská byla chudák! A tak jsem jí navrhla, aby na tu plastiku šla taky. Proč ne? Proč si neudělat radost?
Dokonce jsem jí slíbila, že ji doprovodím. Toužila jsem totiž ještě po hezkém poprsí. Malém, ale pevném. A tak jsme si společně našetřily a na ta vylepšení šly společně. Ona omládla a já se konečně dočkala toho, co mi příroda odepřela. V nových růžových montérkách nám to oběma ve skleníku náramně sluší!
Štěpánka P. (55), Prostějov