Můj děda byl skvělý člověk, který se celý život snažil, šetřil a pracoval i v důchodu, aby zabezpečil rodinu, své děti i vnuky. Vděku se ale za to nedočkal.

Dědeček přišel do Prahy z moravské metropole krátce po válce. Potkal mou babičku a zamiloval se. Byl to člověk velmi šikovný, který se ve světě neztratí, tak dokázal získat na pražském Smíchově byt, nebo spíše ruinu, ze které vybudoval obyvatelný prostor.

Nebyl tam záchod, koupelna, voda, prostě nic. On se toho ale nebál. Měl zlaté ruce, nesmírnou vůli a pracovitost.

V bytečku na nábřeží, zkropeném vlastním potem, prožil s babičkou celý svůj život, narodilo se jim šest dětí, které společně vychovali, a já jsem jejich vnuk, nebo spíš nejmladší dítě. Vychovali mě totiž také, matka mě rovnou z porodnice u nich odpložila.

Prý si pro mě přijde, až si udělá ve svém životě pořádek. To se ale nikdy nestalo. U babičky a dědečka jsem zůstal už navždycky. Jsem tomu ale rád, kdoví, jak bych dopadl, kdyby si mě matka nechala?

Zůstali jsme sami

Bylo mi osmnáct, když babička zemřela, a my zůstali s dědou sami. Dovedete si to představit? Děda byl ale nezmar. Chvíli babiččinu smrt zapíjel jako správný Moravák, a pak jsem jednou přišel domů z práce, a on stál v kuchyni, v ruce kuchařku a na sobě zástěru.

Táta, jak jsem dědečkovi říkal, mě hodně naučil. Žili jsme spolu sami dalších třinást let a zvládli všechno. Byt, který vybudoval, mi před svou smrtí přenechal se slovy: “ Je tvůj, zasloužíš si ho.

Vůbec ti to ale nezávidím, kdo ví, co vás, mladé, tady čeká….“ To byla jeho slova vždy, když dorazila další obsílka z mětského úřadu se zvýšením nájmu, který progresivně narůstal. Dědeček mě opustil před osmi lety.

Byl jsem rád, že v našem domě v tu dobu žilo ještě pár sousedů, které jsem znal od dětství. Pomohli mi tu velkou ztrátu překonat. Jednou mi sousedka oznámila, že nám naše byty nabídnou k odkoupení.

Se svým platem zaměstnance našeho zdravotnictví jsem si nedělal velké naděje o tom, jakou hypotéku dostanu. Známí a kolegové mě ale uklidňovali, že ceny za tyto byty nejsou rozhodně tržní a že mě určitě zohlední to, co dědeček vybudoval.

Dozvídal jsem se, za kolik lidé své byty už odkoupili – v Podskalí, na královských Vinohradech. Opravdu to nebylo tak hrozné. Takovou hypotéku bych zvládl, říkal jsem si.

Budu ji sice splácet třicet let, ale děda bude tam nahoře šťastný, že byt, na kterém se tolik nadřel, je náš. A pak to přišlo!

Městskému úřadu se zachtělo více jak 4 miliónů – za byt, do kterého nedal 70 let ani korunu, jen zvyšoval nájem, který jsme dlouhá desetiletí platily. Inu, ještě že se toho dědeček nedožil!

Pavel (43), Smíchov