Všechny svoje tajnosti a podvůdky jsem svěřovala deníku. Potom ho našel manžel a chystal se požádat o rozvod. Dalo mi hodně práce ho přesvědčit, že se pokouším napsat román!
Všechno, co by se dalo o mém dlouholetém manželství říct, by se dalo shrnout do jediného slova: nuda. Manžel byl hodný, chápající, laskavý a dokonce i docela pohledný. Měl jednu, jedinou vadu. Byl strašně nudný!
Asi bych měla zdůraznit, že o hodně podstatnější bylo to ostatní, ale nemluvila bych pravdu. V jeho přítomnosti jakoby člověk nežil. Jako bych umírala zaživa!
Nudil mě, ale stěžovat jsme si nemohla
„Edo, co kdybychom si vyšli někam do kina? Nebo alespoň na vycházku…“ lákala jsem ho, ale on jen krčil rameny. Kdyby se alespoň zmohl na nějaký odpor! Kdyby řekl, ať neotravuji! Mohla bych se s ním alespoň pohádat. Ale on ne. Jen mlčel.
Vypadal, jako by si vůbec nic nemyslel. Prostě jako nějaký robot, kterého zapomněli naprogramovat. O rozvodu jsem během manželství přemýšlela snad neustále. Ale nikdy se k tak zásadnímu kroku odhodlala. Nechtěla jsem dětem brát tátu, kterého měly rády.
A ani já nebyla přesvědčená, že by mi samotné bylo lépe. Od rozvedených kamarádek, a že byly téměř všechny, jsem neustále slyšela jen stesky na nedostatek peněz a chybějící oporu. Nikdo jim nepomohl s nákupem, natož aby něco zařídil nebo opravil.
Já si v tomhle směru vůbec nemohla stěžovat. Vlastně jsem si nemohla stěžovat vůbec, protože by se do mě hned všechny pustily! Když jsem jen pípla, že jsem také nespokojená, i á když kvůli úplně něčemu jinému, hned se začaly překřikovat.
Milence jsem střídala jako na běžícím pásu
Aby mi mohly vyčíst, jak jsem rozmazlená. Připadala jsem si čím dál osamělejší. Je to zvláštní, že tenhle pocit může mít vdaná ženská s rodinou. Ale já ho měla!
O nějakém milenci jsem vůbec neuvažovala, ale přesto jsem ho měla a potom dalšího a po něm snad nepočítaně. Prostě hodně. Nejdřív jsem měla výčitky svědomí.
Potom jen zmatek, protože jsem pořád musela vymýšlet nějaké výmluvy a lži, které jsem si nedokázala zapamatovat. Až během let jsem získala potřebný nadhled a řád. Prostě jsem měla dva či tři dny v týdnu plavání a tam jsem se i poctivě zapsala.
Dokonce i batůžek s oblečením jsem si pořídila, aby vše bylo věrohodné. A potom už jen trádá za zábavou. Časem se stali i ti moji milenci celkem nudní a tak jsem je měnila dost často. Jen tak pro zábavu. Moc jsem si nevybírala.
Byla jsem zvědavá na mladší i starší. Po všech zbytečných výčitkách jsem se uklidnila. Svoje zálety jsem brala jen jako neškodný únik. Jako lék na svoje ne příliš šťastné manželství! Jedna maličkost mi ale opravdu moc chyběla. Neměla jsem se komu svěřit!
Náhodou objevil moje zápisky
A tak, aby mi nepukla hlava z těch všech tajemství, jsem si začala psát deník. Do všech detailů! Jen jméno jsme si změnila. Psala jsem o nějaké cizí ženské s exotickým jménem Belinda. Samozřejmě tahle kráska byla mladší a o moc hezčí, než já.
Ale vše ostatní bylo moje. Její tajné sny, zážitky i příhody, rodina i nudný manžel. Psaní deníku mi moc pomohlo. Ze všeho jsem se vypsala a hned mi bylo lehko! Mohla jsem dál nerušeně žít svým druhým tajným životem.
Alespoň jsem si to tehdy myslela…„Co to má být? Co to je za sprosťačiny? Kde jsi na to přišla? No to snad nemůže být vůbec pravda!“ řval na mě můj dosud nudný manžel a v ruce držel, k mému velkému úžasu, můj deník!
Stál jen v tílku a starých kraťasech rozkročený v kuchyni, v obličeji celý rudý a křičel tak hlasitě, že mi zaléhaly uši. Vůbec jsme ho v tu chvíli nepoznávala! Ani jsem se ho nestačila zeptat, kde deník našel. Odpověděl mi sám. „Soused se shora nás vytopil.
Musel jsem odtáhnout nábytek od zdi. A tam bylo tohle! Za kuchyňskou skříňkou! No to se mi snad zdá!. Žiju s nymfomankou a nevím o tom!“ hřímal a chytal se hystericky za hlavu.
Mojí lži uvěřil
Horečnatě jsem přemýšlela, jak toho šílence uklidnit. Bála jsem se, že se na mě vrhne. „Možná mě i zavraždí!“pomyslela jsem si a pomalu couvala do koupelny. On ale skočil a zahradil mi dveře. Prý, ať se nikam nechystám. Že mu musím všechno vysvětlit!
Ale jak jsem měla vysvětlovat něco tak zřejmého a pravdivého? V tom strachu mě napadla jen jedna jediná věc. A dost hloupá! „Prosím tě, všechno je jinak! Není to tak, jak to vypadá!“ vykřikla jsem, ale on kupodivu ztichnul. Čekal napjatě, co řeknu.
„No víš, Edíku, já tajně zkouším psát. Román! Už moc dlouho toužím být spisovatelkou. Ale nikdy na to nebyl čas. A taky jsem se styděla. Tak jsem začala tajně trénovat. Myslím to psaní!“ Pro jistotu jsem se rozplakala. Slzy většinou spolehlivě zaberou!
A zabraly moc dobře. Eduard zkrotnul. Sednul si a jen chvíli dýchal. Potom se omluvil. A potom mi nasliboval hory doly, když mu všechno odpustím!
Marie V. (62), Karlovy Vary