Moje třetí těhotenství přišlo nečekaně a neplánovaně, když mi bylo třicet šest. Měla jsem klidné a harmonické manželství, třebaže naše životní situace nebyla zrovna růžová.

Měli jsme dvanáctiletou dceru a desetiletého syna. Já jsem zrovna pracovala, zatímco Ivan, můj manžel, už čtvrt roku marně hledal zaměstnání. To se samozřejmě odráželo v rodinném rozpočtu. Ale vždy jsme drželi při sobě.

Kdykoli nastala nějaká taková krize, vždycky jsme se podporovali i za cenu osobního odříkání. Děti se naučily, že nemohou mít všechno, co ostatní, a já s manželem jsme se přímo předháněli, kdo se čeho vzdá ve prospěch druhého. A do této situace přišla poněkud šokující novinka o tom, že jsem v jiném stavu.

Neplánované těhotenství

V první chvíli jsem to ani nechtěla Ivanovi říct. Napadalo mě jediné možné řešení – interrupce. Stačilo, že byl problém uživit nás čtyři, tak proč ještě pátý hladový krk? Jenže pak mi přišlo hloupé vůči milovanému manželovi takovou věc tajit.

„Musím ti něco důležitého říct,“ oslovila jsem ho jednoho večera, když už šly děti spát. Seznámila jsem ho se situací a s tím, co chci udělat.

Těžké rozhodnutí

Ivan dlouho mlčel. „Uvědom si, prosím, že by to znamenalo velkou rodinnou nejistotu,“ promluvila jsem k němu klidným hlasem. „Jak myslíš, Blanko,“ odvětil manžel.

„Rozhodnutí je hlavně na tobě a já ho budu respektovat.“ Z jeho slov jsem však cítila, že by si možná třetí dítě přál. Také mně se najednou v hlavě promítly vzpomínky na obě má těhotenství a na všechno krásné, co s nimi bylo spojeno.

Další pochyby

Interrupci se mi snažil rozmluvit i můj gynekolog. Vylíčila jsem mu naši obtížnou rodinnou situaci. „Na světě jsou větší hodnoty než peníze,“ pronesl tiše.

„Váš manžel si určitě práci brzy najde a pak budete třeba oba litovat.“ Svými slovy ještě podnítil moje váhání. Nejprve jsem byla stoprocentně rozhodnutá, nyní jsem však tu jistotu už ztrácela.

Nechala jsem Ivana, aby si myslel, že se nic nezměnilo, sama jsem však rozhodnutí stále odkládala. A pak přišel den, kdy už jsem musela říct konečné slovo.

Skvělá zpráva

Do poslední chvíle jsem netušila, jaké bude. Pak jsem strávila odpoledne hrou s dětmi a bylo mi rázem jasné, čemu dám přednost. Večer jsem to chtěla Ivanovi říct, ale předešel mě. „Mám pro tebe novinku, Blanko,“ usmál se. „Od příštího týdne pracuji.

Chtěl bych tě proto poprosit, abychom spolu vychovali i to třetí dítě. Vím, že my dva to zvládneme!“ Padla jsem Ivanovi do náruče a šeptala mu, že jsem byla ještě před chvílí rozhodnutá opačně.

Kdybych žila v manželství s někým jiným, koho bych neměla tak strašně ráda, asi bych se bývala rozhodla mnohem dříve a měla už bych interrupci za sebou. Nyní mě hřálo u srdce, že jsem definitivní krok tak dlouho odkládala.

Nejkrásnější okamžik

Další měsíce jiného stavu jsem si opravdu užívala. Nechali jsme si říct na ultrazvuku pohlaví třetího dítěte a věděli jsme, že ke klukovi a holčičce přibude nový bráška. Těhotenství proběhlo bez komplikací a porod přišel přesně v den stanoveného termínu.

Manžel mě odvezl do porodnice a pak byl u toho a držel mě za ruku, když náš maličký přicházel na svět. Trochu jsem se bála, aby mě osud nevytrestal komplikovaným porodem – za to, že jsme děťátko původně nechtěli. Ale porod proběhl úplně hladce.

S miminkem na své hrudi, s manželem, který mě hladil po vlasech a s představou, jak nového sourozence uvidí ještě totéž odpoledne naše děti, jsem byla toho rána nejšťastnější ženou na světě.

Blanka R. (56), jižní Čechy