Ve svých třiceti letech jsem si uvědomila jednu nepříjemnou věc: až moc času jsem doposud věnovala své profesi a své kariéře. Na lásku nezůstal skoro žádný…
Jednoho večera mi zavolala kamarádka z dětství. Potřebovala si někomu vylít srdce, protože se rozváděla.
Vyslechla jsem ji, pokusila se jí dodat vnitřní sílu a pak mi došlo, že nic víc pro ni udělat nemůžu – sama jsem zkušeností z dlouhodobých vztahů měla minimum. Až do rána jsem seděla před zrcadlem a říkala jsem si:
máš nejvyšší čas na vdávání a na to, aby sis někoho našla. Moje dosavadní samota, která mi zatím z důvodu kariéry nevadila, na mě dolehla plnou silou. Ano, byla jsem úspěšná lékařka, ale osobní život jsem zanedbávala.
Rozhovor příjemně plynul
Pocit, že mám za pět minut dvanáct na založení rodiny ve mně začal pomalu doutnat. A pak jsem o čtrnáct dní později potkala Milana… Oslovil mě v parku, kde jsem se zastavila cestou z práce domů. Seděla jsem na lavičce a pozorovala okolí, když mě oslovil:
„Dobré odpoledne, zlobila byste se, kdybych si přisedl?“ Když jsem vzhlédla, spatřila jsem sympatického muže. S lehkým úsměvem jsem mu pokynula, ať se posadí a čekala, co bude dál. Začal se mnou mluvit nenápadně ve stylu „to máme dnes hezký den….“.
A protože jsem byla vstřícná a reagovala, rozhovor se za chvíli rozběhl i osobnějším směrem. Za čtvrt hodiny jsme o sobě věděli to podstatné.
Milan byl stejně osamělý jako já a také na něj začaly doléhat tíha věku a vědomí, že není dobré zůstávat celý život sám. Zkrátka a dobře, z toho parku jsme odcházeli jako dvě spřízněné bytosti, které svedla dohromady náhoda a ony ji hodlají beze zbytku využít.
Zamilovali jsme se
V týdnech, které přišly, jsem sama sebe nepoznávala. Poprvé v životě jsem byla skutečně zamilovaná na sto procent. Do týdne se z nás stali milenci. Do měsíce jsme začali uvažovat o tom, že bychom se jednou mohli vzít.
Oba jsme byli díky svým povoláním a dosavadnímu způsobu života finančně zabezpečení. Dítě jsem mohla – a vlastně nyní už i chtěla – mít v podstatě ihned. Věřila jsem si, že po mateřské dovolené budu schopná se k operacím vrátit, pokud budu chtít. Jenže dříve, než jsme naše plány začali realizovat, zasáhl osud.
Výsledky vyšetření
Začalo to tím, že jsme si dělali legraci z oné okřídlené věty „snoubencům je znám jejich zdravotní stav“. Milan říkal, že bych ho tedy měla podrobně vyšetřit – samozřejmě to byla jen taková provokující narážka.
Poslala jsem ho ke svému kamarádovi ze studií, který vykonával praxi obvodního lékaře. Milan z prohlídky přišel poněkud vyplašený. Pan doktor ho poslal na některá další vyšetření, protože se mu prý „něco nelíbilo“.
Uklidňovala jsem ho, že to onen kamarád dělá kvůli mně, pro jistotu. Avšak na dalších, podrobnějších vyšetřeních zjistili, že má Milan zhoubný nádor. Zachránit ho mohla jen operace, která se nedala dlouho odkládat – a šance na přežití byly padesát na padesát.
Společná budoucnost byla ohrožená
Zašla jsem za primářem a vylíčila mu situaci. Trvala jsem na tom, abych byla u operace přítomna. Pan primář naštěstí svolil. Termín operace se blížil. Necítila jsem nervozitu – naopak jsem se čím dál více soustřeďovala na to, co se ode mě očekávalo.
Milan mi to usnadňoval, protože jsem ho nemusela příliš utěšovat nebo podporovat. Až mi připadalo, že svůj stav záměrně zlehčuje. Poslední noc před jeho nástupem do nemocnice na předoperační vyšetření jsme probděli v těsném objetí.
Vyprávěli jsme si navzájem svá nejniternější tajemství, vzpomínali na své dětství, ale střežili jsme se mluvit o budoucnosti.
Slzy štěstí a radosti
Na operačním sále samozřejmě všichni věděli, jaký vztah k Milanovi mám. Nemyslela jsem na to, že tělo, které leží přede mnou, patří mému milovanému partnerovi. Operace proběhla díky bohu bez problémů.
Teprve poté, co Milana odvezli ze sálu, odešla jsem na toaletu a tam se roztřásla a rozbrečela. Všechen předchozí nahromaděný a neprojevovaný stres se dral na povrch. Plakala jsem štěstím, protože to dobře dopadlo a bitva byla vyhrána.
Čas věnujeme jeden druhému
Jako doktorce mi bylo jasné, že v případě závažného onemocnění, jaké měl Milan, není nikdy úplně dobojováno. O svoji lásku a svoji budoucnost jsem se ale mínila prát se vší silou a všemi schopnostmi, které jsem měla. Čtvrt roku po operaci jsme se vzali.
Jsme spolu už patnáct let a máme spolu dvě krásné a zdravé děti. Oba jsme v práci zvolnili a věnujeme se hlavně sobě a rodině, protože to je na světě to nejcennější, co člověk má.
Petra D. (45), Brno