Už jsem z toho opravdu zoufalá! S mým mužem je to čím dál horší. Pořád mě podezřívá z nevěry, a navíc každého ve svém okolí obviňuje z něčeho nekalého. Je to asi nemoc.
Některé lidské vlastnosti se prý časem zhoršují. Slyšela jsem tuhle poučku už kdysi dávno a teď se mi stále častěji vrací na mysl. Myslím, že na tom něco je. Ne „něco“, to je slabé slovo. Je na tom hodně.
Můj Mojmír totiž takový nebýval… Alespoň jsem si takových jeho projevů nevšimla. Možná je to pár let, kdy začal tvrdit, že mu nějací řemeslníci, co u nás opravovali střechu, ukradli nářadí. Nadával jak špaček a do všeho mlátil, myslela jsem, že se pomátl.
A pak ty „sikovky“ nebo, jak těm kleštím říkal, nakonec za týden našel zapadlé za skříňkou v dílně. Jenomže tím to neskončilo, podobné situace se začaly množit.
Každý ho okrádá
Jednou měl podezření, že mu ukradl náš vnuk z peněženky v kabátě na věšáku dvě stovky, podruhé tvrdil, že ho okradla prodavačka, že mu prý špatně vrátila.
Nakonec jsem ty dvě stovky našla v jeho pracovních kalhotách a peníze z nákupu měl všechny, jenom si to nějak špatně spočítal sám, musela jsem mu s tím pomoct. Začala jsem tušit, že bych si na ty jeho výlevy a podezírání kdekoho kdezčeho měla dát pozor.
Je ale čím dál těžší ho uklidnit a pak taky hlavně přijít na to, jak to celé vzniklo, a kam Mojmír sám zašantročil peníze, nebo nějaké věci, které hledá.
Ale co je nejhorší, jeho paranoia, tedy, jestli odhaduji tu diagnózu správně, se najednou začala ubírat směrem ke mě. Já ho tedy sice neokrádám, zato ho, dle jeho názoru, podvádím snad na každém kroku!
A já už nevím, jak ho přesvědčit, že jsem nevinná a čistá jako lilie! Jdu nakoupit jen na roh do sámošky k Vietnamcům, cestou se zdržím na kus řeči s Mařkou Lípovou, pak přijdu a Mojmír strašlivě koulí očima.
Myslím si, nebudu ho dráždit, tak se raději ani na nic neptám, ale když to nepřestává, zaševelím: „Copak, Mirečku, ty se na mě zlobíš? Co jsem provedla, broučku můj?“
Žijeme jako v kleci
Naše manželství je kvůli jeho mrzoutství nudné. Nemůžeme nikam jet, protože by mohlo dojít k průšvihu, to by mohl někde být chlap, který by se na mě koukl a bylo by zle. Už se to jednou stalo a to jsme přitom byli jen na pouhém Konopišti!
Ano, nedělní výlet, jen tam a zpátky, žádný resort hotel na Bahamách, nebo na Kanárech. Ani Makarská riviéra. Konopiště. Rodiče s dětmi, důchodci na výletě a tak dále.
Stačilo, že jeden důchodce, zřejmě z nudy, nebo proč, se na mě nejen podíval a zkontroloval mi prsa a pozadí, ale pak se na mě usmál. A já husa jsem se usmála taky, no co jsem mohla dělat, bylo to tak nějak automatické. Ježíšmarjá, to byla ostuda!
To byl trapas!
„Co se tlemíš, ty přiblblej geronte, čum na cestu a drž se zábradlí, než přes něj poletíš!“ Mojmír řval a lidi se otáčeli. Ještě dnes měl polévá horko. Je vidět, že se to v něm trochu pere. Jako by se za svoje podezíravé chování styděl, ale nemůže si pomoct.
Snažím se, abych mu nezavdala žádnou příčinu k žárlivosti, ale vždycky ta jeho vlastnost nějak nad námi zvítězí. Oblékám se jako domácí puťka, chodím po chodníku se sklopenými zraky, aby mě muži nemohli fixovat pohledem.
Ale nevím, proč by to koneckonců dělali, copak jsem nějaká sexbomba vyzývavá? V očích mého muže asi ano.
Když jsem potkala na schodech malého Lojzíka Kalendů, co ho znám skoro od kočárku, dostal Mojmír skoro infarkt jen proto, že mladý Kalenda koukal na moje prsa.
No, tak mladý Kalenda, chudáček, už je čerstvě z puberty, tak to s ním cloumá, ten kočárek je holt ten tam. No, tak se podíval, prsa po dětech mi zůstala, co můžu dělat, přece si je nenechám uříznout.
A chudák Lojzík to za ten ten svůj chtivý pohled šeredně odskákal, Mojmír, jak šel za mnou, ho zhodnotil jako nepřístojný a vrazil tomu chlapci takovou facku, že mu uletěly brýle. A letěly ze třetího patra až do přízemí, spadly na dlaždičky a roztřískaly se.
Ještě že tam neletěl Kalenda, nechybělo málo!
Chudáček, je mi ho líto, dokonce jsem se přistihla, jak jsem v noci zase nespala, protože já často nemůžu usnout, on Mojmír chrápe a já přemýšlím, co s tou jeho chorobnou žárlivostí… tak jsem se přistihla, že mě napadlo chudáčka trošku odškodnit.
Když se neomluví Mojmír, že by to ode mě bylo spravedlivé gesto. Ale už na mě pak přišly opravdu nějaké prostopášné myšlenky a to jsem je rychle zapudila. No, rychle ne, ale snažím se na to nemyslet.
Mám ho odškodnit?
Je to chlapec nesmělý, jistě o děvčata stojí, to je vidět, ale jak se má seznámit? Když se podívá na ženskou ještě dostane takovou ránu! Taky mě někdy přepadal takový vzdor, říkala jsem si – tak když jsi Mojmíre takový zlý a podezíravý, tak ať máš důvod!
Ať je teda po tvém, ať se tvé představy vyplní. Já jsem ostatně taky ženská pořád ještě k světu a můžu mít nějaké potřeby, že ano? A Mojmír je tedy zrovna moc neuspokojuje. Jednou zhruba za měsíc, komu to má stačit, vždyť nejsme z vosku.
Proč bych nemohla ještě trochu žít, vždyť nemůžu do konce života být s chlapem, co jen žárlí a sám je k ničemu!
Renata (62), Pardubice