Mé dětství bylo příšerné. Moje matka byla nejspíš závislá na alkoholu už v době, kdy otěhotněla. Každopádně se nechovala jako budoucí maminka. Já budu úplně jiná, to slibuju!

Byla jsem nedonošené, slabé dítě, které první týdny trávilo v inkubátoru. Prý se máma za mnou ani jednou nepřišla podívat. Nejspíš už od samého začátku jsem pro ni představovala jen zátěž.

Připravovat lahvičky se sunarem a poslouchat pláč nepřebaleného miminka ji jen obtěžovalo.V té době s námi ještě žil její druh, takže se ještě trochu krotila a aspoň jakous-takous péči mi poskytovala.

Ale moc dlouho jí to nevydrželo, propadala alkoholu stále víc a prý tvrdila, že jí to pomáhá zvládnut péči o dítě. Péči! Je div, že jsem to vůbec přežila.

Smutné dětství

Když mi bylo asi pět nebo šest let, matčin druh nás opustil. Už to asi s mámou nemohl vydržet a myslel, že už jsem dost velká na to, abych to nějak zvládla. Vůbec se mu nedivím, můj biologický otec to nebyl, o tom jsem ale dlouho neměla potuchy.

A žít s mou matkou muselo být hodně náročné. Matně si ho pamatuji, protože to byl hlavně on, kdo se mi alespoň trochu věnoval.

Já tak ale po jeho odchodu zůstala úplně sama, do školky jsem nechodila a znala jsem jen pár dětí z dvorku u našeho domu, máma se mnou nikam nechodila. Moje máma stále víc pila a večery trávila často v hospodě.

Domů se vracela pozdě, vždy nějak po půlnoci a ve značně podnapilém stavu, mě nechávala doma samotnou. Hrozně jsem se tam sama bála, ale bála jsem se i jejích návratů. Chovala se divně, blábolila úplné nesmysly a já byla hrozně vyděšená.

Pak jsem nastoupila do školy, kde se mi otevřel nový svět. Byla jsem zakřiknuté dítě, ale ve třídě se mi moc líbilo a učení mě bavilo. Jen jsem se styděla, když třeba moji spolužáci rozbalili svačiny od rodičů – a já neměla žádnou.

Naštěstí mezi nimi nebyl nikdo, kdo by se mi nějak moc posmíval, šikanu jsem zaplaťpánbůh nezažila. Milovala jsem naši třídní učitelku, která si záhy všimla, že jsem zanedbávaná, a snažila se mi pomoct.

Několikrát zvala mou matku do školy, že si s ní promluví, ale ta nikdy nepřišla. Když se mě ptala, proč matka nereaguje, skutečnou pravdu jsem jí říct nedokázala. Tvrdila jsem jí, že maminka je nemocná. A ona v podstatě byla – alkoholismus vlastně nemoc je.

Jen léčit se nechtěla. Bohužel se vše ještě zhoršovalo. Matka začala postupem let trávit v restauracích už většinu večerů v týdnu, a když se připotácela, někdy se chovala agresivně.

Odepsala mě

Bylo mi jedenáct let, když nebyla doma ještě ani ve tři v noci. Začala jsem o ni mít strach, tak jsem se přemohla a zazvonila u sousedky, jestli mi pomůže maminku hledat.

Rozespalá sousedka nejdřív nechápala, co se děje, ale protože si nemohla nevšimnout, co se u nás odehrává, rychle se oblékla a šla se mnou matku hledat. Našly jsme ji před nedalekou vinárnou, úplně opilou a agresivní.

Začala sousedce sprostě nadávat, aby si hleděla svého, že ona jí taky nos do života nestrká, křičela na celou noční ulici. A do toho přijela policie. Matku odvezli na záchytku, uvědomili sociálku a já za pár dní putovala do dětského domova.

Byla jsem hrozně vystrašená, nevěděla jsem, co mě tam čeká a co je s matkou. Ta kupodivu přišla za několik dní na úřad, že mě chce zpátky domů.

Zřejmě jí došlo, že takhle přijde o přídavky na dítě, a tím pádem o potřebné finance na alkohol… Přišla kupodivu střízlivá, ale aby jí bylo vyhověno, dostala podmínku: dokud bude pít, nechávat mě samotnou doma a zanedbávat péči, domů mě vrátit nemohou.

To ale matku rozčílilo k nepříčetnosti, začala úřednice sprostě urážet a nakonec řekla, ať si mě tedy nechají, že mě už zpátky nechce. A dokonce to podepsala. Prostě se radši vzdala vlastní dcery, než aby se vzdala alkoholu.

Myslím, že v té době byla už nejen závislá, ale možná už měla počínající alkoholovou demenci.

V domově mi bylo líp

Zůstala jsem tedy v domově. Byly tu nejrůznější případy a některé děti, jak jsem se později dozvěděla, to měly v životě ještě horší než já. Trvalo to dlouho, ale postupně jsem se uvolnila a smířila se se situací.

Našla jsem si tu kamarády a začala jsem se i usmívat. Škola mě pořád bavila a díky pohybu na čerstvém vzduchu a hlavně dobrému a vydatnému jídlu jsem se dostala do lepší kondice, už jsem nebyla to hubené vyžle.

Také pravidelný režim, kdy jsem se konečně mohla v noci v klidu vyspat a nestrachovat se, co bude, až přijde matka, mi prospíval. V domově se ve spolupráci se sociálními pracovnicemi snažili vyhledat mého biologického otce, ale to se jim nepovedlo.

Minulost mě dohnala

Možná ani moje matka sama nevěděla, kdo to je. A tak jsem byla jednou z těch bezprizorných dětí, které musely v domově zůstat až do dospělosti. Mně to ale nevadilo, bylo to stokrát lepší než soužití s matkou-alkoholičkou.

Dokonce jsem vystudovala ekonomickou školu, a když jsem domov opustila, našla jsem si zaměstnání s ubytováním. Pamatuji se, že v té době už jsem byla psychicky docela v pohodě, a dokonce jsem se i těšila, jak si konečně zařídím svůj život podle svých představ.

Jenže minulost má dlouhé stíny. Protože jsem v domově žila přece jen tak trochu v jiném světě, návrat do toho „normálního“ pro mě vůbec nebyl jednoduchý. Jistě, vychovatelky se snažily nás na něj připravit, ale na všechno se stejně připravit nedá.

A jedna z věcí, co jsem si ze svých zkušeností odnesla, je můj naprostý odpor k alkoholu v jakékoli podobě. Zpočátku jsem byla v novém zaměstnání docela spokojená.

Úplně nadšená jsem byla z ubytovny, měla jsme sice jen malou místnost s pidi kuchyňkou, ale mohla jsem si ji postupně zařídit podle svého. Asi po půl roce se kolem mě začal točit jeden kolega.

Byl mi docela sympatický, a když mě pozval na rande, dlouho jsem vymýšlela, jak se upravím a co si vezmu na sebe – moc jsem toho neměla, ale dokázala jsem i z mála vytvořit celkem slušný „model“.

Když jsem došla na místo schůzky a zeptala se, kam půjdeme, odpověděl, že mě zve na skleničku. V tu chvíli jako by do mě uhodil blesk.

Každý, kdo pije, přece musí být alkoholik, i když třeba jen potenciální, a když chce se mnou do restaurace hned na prvním rande, bude pravděpodobně i on. Úplně jsem zpanikařila, na čele mi vyvstal pot, rozklepala jsem se.

Nechala ho tam stát a bez vysvětlení utekla. Když jsme se druhý den potkali v práci, jen si zaklepal na čelo. Ztratil o mě zájem a ještě vykládal ostatním, že jsem „nějaká divná“. Trápilo mě to, ale nedokázala jsem s tím nic dělat.

Nepustím lásku!

Po čase jsem práci změnila, ale tenhle problém mě provází celý život. Každý nápadník, který o mě projevil zájem, neprošel mým „alkoholickým sítem“. Nakonec jsem to vzdala a raději se smířila, že už navždy zůstanu sama.

Mohla si stokrát říkat, že ne každý, kdo si dá pivo nebo víno, musí dopadnout jako alkoholik, ale ten strach jsem v sobě prostě nedokázala překonat. Zaměřila jsme se tedy na práci, ta mi přinášela uspokojení.

Až mnohem později jsem na doporučení jedné kolegyně začala navštěvovat psychologa a snažíme se na mém problému postupně pracovat.

Žiju už ale sama spoustu let, a i když mám někdy pocit, že můj život je vlastně zbytečný a marný, myslím si, že už to ani jinak nedokážu. Vím, že za to může moje matka, ale zatím jí ještě odpustit nedokážu. Snad se mi to jednou podaří.

Mou nadějí se stal druhý pokus kolegy o seznámení. Jak radil můj psycholog, hned jsem mu vše stručně vysvětlila. Vypadá to, že byl za tu mou upřímnost vděčný. Myslím, že on je ten typ muže, který se rád o někoho stará.

Dokonce, aby byl se mnou solidární, přestal úplně pít. Bylo to skoro legrační, když jsme na schůzce ve vinárně pili limonádu. A oba tak šťastně…

Jiřina (49), severní Čechy