Někdy musí zapracovat osud, aby se lidé po letech znovu sešli.

V dětství jsem mívala jednu hodně dobrou kamarádku. S Olinou jsme seděly v jedné lavici, trávily jsme spolu hodně času mimo školu. Takhle to trvalo až do sedmé třídy, kdy jejího otce, vojáka z povolání, odveleli do jiné části republiky.

Poprvé v nemocnici

Slíbily jsme si sice, že si budeme psát, ale brzy z toho sešlo. Našla jsem si jiné kamarádky, měla pak v době dospívání i jiné zájmy a na Olinu jsem postupně skoro zapomněla.

Jen občas při třídních srazech, kterých se moc nekonalo, se mi vybavily všechny naše krásné dětské chvíle. Život utíkal, já jsem se provdala, měla děti, pak i vnoučata. Vyhnula se mi naštěstí různá dramata v podobě nemocí nebo tragédií.

Po celou tu dobu jsem vlastně nikdy nebyla v nemocnici. V klidu jsem se dožila šedesáti let. Zní to skoro neuvěřitelně, ale teprve tehdy jsem poprvé potřebovala nemocniční ošetření, poté, co jsem prodělala silný žlučníkový záchvat.

Rychle jsem se zotavovala a na lůžku jsem dlouho nevydržela. Chodila jsem se dívat na chodbu, kde bylo okno do zahrady.

Vždy na mě vzpomínala!

Jedno odpoledne jsem koutkem oka postřehla, že vedle mě stojí nějaká žena, také v županu. Cítila jsem, jak mě upřeně sleduje. Podívala jsem se na ni. Její tvář mi připadala vzdáleně povědomá. Ve chvíli, kdy mě oslovila mým jménem, mi to došlo.

Přede mnou stála Olina! Se slzami v očích jsme si padly do náruče. Až do večera jsme si pak na nemocniční chodbě měly o čem povídat. Olina stejně jako já prožila klidný a šťastný život. Často vzpomínala na naše dětské přátelství.

V nemocnici nyní byla se srdeční slabostí, která ji postihla, když přijela po letech za sestřenicí. Díky neuvěřitelné náhodě jsme tak po půl století znovu navázaly kamarádský vztah a jsme v pravidelném spojení alespoň přes internet.

Je zvláštní, jak v člověku některé věci přetrvají tak dlouho a jak si nás život dokáže občas povodit.

Lenka S. (61), Plzeň