Byla za tím vším náhoda nebo jsme nějakým způsobem opravdu s druhými propojeni?

Moje maminka byla ve svých pětašedesáti letech ještě stále plná života. V našem městě se aktivně podílela v Klubu důchodců na přípravě všech akcí, organizovala loutkový soubor a také v něm sama hrála. Zaměřoval se hlavně na děti v dětském domově. Maminka byla také velmi šikovná na ruční práce.

Vybírala jsem slova z tisíce vzorů

Smutná zpráva, že mojí maminku postihl infarkt, kterému následně v nemocnici podlehla, mě naprosto zdrtila. Byla jsem tehdy ještě poměrně mladá a neměla jsem se zařizováním pohřbu vůbec žádnou zkušenost. Tehdy mi byl velikou oporou můj manžel.

Při vyřizování všech náležitostí, souvisejících s posledním rozloučením, mi v místnosti Pohřební služby předložili tři tlusté knihy, které obsahovaly snad tisíc vzorů pro výběr motta na parte.

Jednu z nich jsem rozevřela a mé uplakané oči zaujala věta „A stromy budou kvést dál“. To by se asi mamince opravdu líbilo. Žádná vypjatá nebo drásající slova; zkrátka jednoduchost a pokora.

V bílé obálce mě čekalo velké překvapení!

Po pohřbu nás s manželem čekala nemilá povinnost – vyklidit maminčin byt a to v krátkém termínu, byl totiž podnikový.

Velice mě bolelo dotýkat se hlavně jejích osobních věcí, jakými byly dopisy, dárečky, které jsme jí jako malé děti ručně vyrobili a které si po celý život schovávala.

Najednou jsem objevila bílou obálku s nadpisem „Až se se mnou něco stane“.

Mimo adres maminčiných přátel a známých byla uvnitř tato poznámka: „A stromy budou kvést dál“. Toho dne jsme s vyklízením bytu skončili.

Nemohla jsem totiž pokračovat dál, nález oné obálky s mottem, shodným s tím, které bylo uvedeno na parte, mě velice rozrušil. Došlo mi totiž, že jsem mamince nějakými tajemnými cestami splnila její poslední přání!

Věra P. (74), Most