Neměli bychom ztrácet naději, protože láska přichází nenápadně a bez ohledu na věk.  

Jsem velmi společenský člověk, a jestli jsem se v životě něčeho opravdu bála, tak to byla samota. Naštěstí se mi po většinu času dařilo mít kolem sebe lidi, které jsem měla ráda a kteří měli rádi mě.

Jak ale stárneme, naši milovaní nás různými způsoby opouštějí. Obě děti si založily vlastní rodiny. Obnášelo to, že se syn i dcera přestěhovali daleko ode mě. Zůstala jsem sama s manželem. Nikdy jsme se nenudili, měli jsme na stáří spoustu plánů.

Ty však vzaly za své, když můj muž onemocněl. Našli mu zhoubný nádor. Všechno pak šlo rychle, netrpěl dlouho. Poslední dva měsíce strávil v hospici, kde jsem ho denně navštěvovala. Už měl hodně zamlžené vědomí a málokdy mě poznával.

Krátce před smrtí se ale jeho mysl na chvíli znovu rozjasnila a dojemně jsme se rozloučili.

Hledání bylo k ničemu

Po manželově smrti jsem se dlouho vzpamatovávala a dny mi splývaly v jeden smutný proud. Teprve po několika týdnech jsem si začala uvědomovat, že mám v pětapadesáti letech ještě hodně věcí před sebou – a že na ně rozhodně nechci zůstat sama.

Věděla jsem, že najít partnera pro zbytek života nebude nijak jednoduché. Nevzdávala jsem to ale předem. Vrhla jsem se do hledání vhodného muže s optimismem, ale ten mě postupně opouštěl.

Narážela jsem většinou na zájemce, se kterými jsem si neměla co říct nebo kteří měli o životě úplně jiné představy než já. Někteří nabízeli jen přátelství, protože byli už dlouho sami, zvykli si na to a nehodlali nic měnit.

Já jsem ale chtěla mít někoho nablízku, vedle sebe, sdílet s ním každodenní radosti i starosti. Zjišťovala jsem, že jsem si předsevzala opravdu těžký úkol. Odhodlání začala střídat deprese z toho, že nejspíš opravdu zůstanu sama.

Nic mi nechybělo, jen láska

Měla jsem kamarádky, chodila jsem i na různé seniorské akce. Rozhodně jsem nebyla zalezlá doma a nenudila se. Blízký člověk po mém boku mi ale chyběl čím dál zoufaleji. Zkusila jsem všechno možné, včetně internetových seznamek, jenže nebylo to nic platné.

Nechtěla jsem vztah za každou cenu. Samozřejmě jsem věděla, že být s někým je hodně o kompromisech, ale ty mají mít svoji hranici. Od manželovy smrti rychle uplynuly tři roky a já se doma cítila čím dál víc opuštěnější.

Žila jsem ve velkém panelákovém bytě, který kdysi bohatě stačil pro rodinu se dvěma dětmi. Jako účetní na volné noze jsem si vydělávala dost peněz, takže po této stránce jsem rozhodně netrpěla. Zdraví mi také sloužilo.

Jen nějaký ten muž po mém boku mi chyběl, ale opravdu hodně. Pomalu jsem se smiřovala, že to takhle už zůstane. A pak se jednoho dne věci daly do pohybu. Vlastně doslova, protože všechno začalo, když jsem nastoupila do výtahu.

Osudová cesta výtahem

Bydlela jsem v desátém patře. Za ta léta jsem si zvykla na různé tváře nájemníku, se kterými jsem se setkávala na chodbě nebo při jízdě výtahem. Muže zhruba v mém věku, který se mnou onoho odpoledne vstoupil do kabiny, jsem ale viděla poprvé.

Usmál se, popřál mi dobrý den. Byl mi sympatický na první pohled. Jel do osmého patra. Zeptala jsem se ho, jestli jde za někým na návštěvu. Odvětil pobaveně, že už půl roku v domě bydlí a že ho rozhodně nemusím považovat za zloděje.

S rozpaky jsem vysvětlovala, že jsem to tak nemyslela. V osmém patře muž nejprve vystoupil, ale pak se ještě ve dveřích výtahu zastavil a otočil. Chtěl vědět, jestli jsem sama, že on je také sám. Vzápětí se omlouval za svoji drzost.

Řekla jsem mu pravdu a on mě pozval na schůzku do kavárny nedaleko našeho paneláku. Souhlasila jsem. Ta zbývající dvě patra jsem se pro sebe usmívala, protože jsem vnímala, že začíná něco nového a krásného.

A následující dny, týdny, měsíce a dnes už i roky mi dokázaly, že jsem se nemýlila!

Zdena Z. (61), Praha