Krutý zážitek mě na nějaký čas vyřadil z normálního života.  

Vždycky jsem věřila, že lidé jsou převážně dobří. Bylo to hlavně proto, že se zlem jsem se vlastně nikdy pořádně nesetkala, jen jsem o něm vždy někde četla. Pak se ale stalo něco, co můj optimistický pohled na svět úplně změnilo!

Na chodbě se nesvítilo

Žila jsem už nějaký čas sama. S manželem jsem se rozvedla před padesátkou a přítel, kterého jsem si našla potom, předčasně zemřel. Bydlela jsem ve starém činžáku, v bytě, kam jsem se kdysi přestěhovala v rámci výměny.

Cítila jsem se tam celkem bezpečně, sousedé i lidé v domě byli vesměs milí a usměvaví. Jednoho podzimního večera jsem se už za tmy vracela z návštěvy u své dcery. Když jsem otevřela domovní dveře, zjistila jsem, že světlo na schodech nefunguje.

Nepředstavovalo to pro mě až tak velkou komplikaci, protože můj byt je v prvním patře. Vydala jsem se tedy ke schodům. A pak se to stalo. Najednou jsem vnímala, že na chodbě někdo je. Vzápětí jsem dostala ránu do hlavy.

Něčí ruka mě přitiskla ke zdi a na krku jsem pocítila nůž. Oslovil mě drsný mužský hlas a chtěl po mě peníze. Cítila jsem z jeho dechu alkohol. Třásla jsem se hrůzou a bylo mi na omdlení. Z kabelky jsem vytáhla peněženku.

Slyšela jsem sama sebe, jak toho muže prosím, aby mi neubližoval. Popadl peněženku a pak mi ještě strhl z krku zlatý řetízek. Nakonec mi dal ránu pěstí do obličeje, až jsem se hlavou uhodila o zeď. Pak zmizel.

Bála jsem se lidí!

Zůstala jsem chvíli ležet na zemi a neodvážila jsem se pohnout, tak moc jsem byla vyděšená a napůl omráčená. Pak jsem se rozbrečela a potmě po schodech jsem pomalu došla ke svému bytu.

Nevěděla jsem, co mám dělat a jestli mám zavolat policii.  Nakonec jsem vzala mobil a zatelefonovala nejprve dceři a pak synovi. Oba byli u mě do hodiny. Dcera mě přinutila, abych přepadení přece jen ohlásila.

Otupěle jsem poslechla, ale nedokázala jsem pak stejně na policii podat svědeckou výpověď, která by za něco stála. Dotyčného násilníka jsem ve tmě vůbec neviděla. Tu noc jsem pak vůbec nespala, i když tam dcera zůstala se mnou.

V dalších dnech se u mě začal projevovat psychický otřes. Najednou jsem se bála lidí. Vůbec se mi nechtělo vycházet ven z bytu. Když u dveří zazvonila pošťačka, měla jsem z toho šok.

Dokonce, i když za mnou pak přišel syn s vnukem, dlouho jsem se za zamčenými dveřmi ujišťovala, že jsou to opravdu oni.

Tři týdny v léčebně

Můj stav se každým dnem zhoršoval. Neustále se mi do paměti vracela ta scéna v neosvětlené chodbě. Pokud už jsem vyšla z domu, třeba na nákup, třásla jsem se, jako by se to všechno mělo opakovat. Po setmění už bych se vůbec neodvážila z bytu jít ven.

Dokonce i na noc jsem nechávala všude rozsvícená světla. Spala jsem málo a probouzela jsem se s pocitem děsu. Nakonec jsem se úplně zhroutila a dcera mě musela doprovodit k psychiatrovi. Moc mi to nepomohlo, museli mě hospitalizovat v léčebně.

Teprve tam jsem se začala postupně dávat dohromady. Pomáhaly mi každodenní rozhovory. Setkala jsem se tam se starým pánem, kterému se stalo něco podobného. Pobyla jsem si v léčebně tři týdny. Syn, dcera i vnoučata mě tam pravidelně navštěvovali.

Z návratu domů jsem měla trochu strach, ale nakonec to nebylo tak hrozné. Sama jsem si postupně dodávala odvahu a vycházela jsem ven na procházku i po setmění. Na noc už jsem v bytě normálně zhasínala.

Dnes jsou to už dva roky, co se mi to stalo a cítím se být celkem v pořádku. Toho lupiče nikdy nechytili, ale s tím jsem popravdě řečeno, ani nepočítala. Nebojím se a věřím si. V koutku duše mě ovšem pořád svírá nepříjemná vzpomínka. Dokážu s ní ale bojovat a naučila jsem se s tím žít.

Anna S. (64), Praha