Jsou naše dny na tomto světě opravdu předem spočítány a my s tím nemůžeme nic dělat?
Některé věci bychom se raději neměli snažit zjistit, protože si přitom zahráváme s ohněm. Vím, o čem mluvím. Není to tak dlouho, co jsem byla svědkem něco neuvěřitelného a tragického zároveň.
Od té doby se dívám na nadpřirozené a tajemné síly jinak a rozhodně mě přešla chuť nechat si vyložit třeba karty nebo vyčíst svůj osud z ruky…
Zapadla jsem do kolektivu
Ale abych se vrátila k tomu, co se stalo. Před dvěma lety jsem nastoupila do nové práce. Byla jsem v kanceláři se dvěma ženami, zhruba stejně starými jako já, Jolanou a Petrou.
S oběma jsem si docela dobře rozuměla. Nestaly se s z nás sice kdoví jaké kamarádky, ale byly jsme schopné spolu zajít na oběd nebo po práci na skleničku a popovídat si.
Rozhodně jsme si nepodkopávaly navzájem nohy, ani se nepomlouvaly, jak tomu někdy mezi kolegy na pracovišti bývá.
Přátelské kolegyně
Na rozdíl od Jolany, která byla spíše taková tichá, neprůbojná myška, byla Petra celkem hodně extrovertní, společenská a musela mít vždycky něco extra. Patřila k těm nejvíce zvědavým lidem, které jsem znala.
Kdykoli šla do obchodu a viděla nějakou novinku, mohli jste se vsadit, že si ji koupí. Na internetu dokázala vždy najít něco neobvyklého, co jí zaujalo a pak se tomu nadšeně věnovala – vždy jenom chvíli, než objevila něco dalšího.
Speciální program
Jednoho dne Petra objevila zajímavý program, který měl údajně předpovídat datum, kdy člověk zemře. Byla tím zaujata, dalo by se říct až fascinována, a současně se programu i trochu bála.
Já a Jolana jsme jí to samozřejmě vymlouvaly. Upozorňovaly jsme jí, že jde určitě o nějaký podvod, tím spíš, že možnost stáhnout si program a vypočítat si přesné datum úmrtí nebyla zadarmo.
Zvědavost byla silnější
Petra dlouho váhala, jestli do toho jít a zaplatit za ten program, nebo ne. Nakonec o tom přestala mluvit a my jsme si myslely, že jí došlo, jak hloupá a nesmyslná hra to je. Zanedlouho, když jsme všechny společně šly na oběd, nám ale Petra řekla drsnou věc.
Prý si program koupila a stáhla a vypočítala si datum své smrti. Pak dodala, že to nebude dlouho trvat. S Jolanou jsme na ni zůstaly koukat s pusou dokořán. Na těle mi vyskočila husí kůže.
Sice jsem byla přesvědčená o tom, že se jedná o podvod, ale stejně – člověka při takovém zjištění zamrazí.
Věřila, že se to stane
S Jolanou jsme Petře okamžitě vynadaly a řekly, aby těm nesmyslům nevěřila. Ale Petra, jako by byla duchem mimo – vůbec nás nevnímala. Bylo vidět, že tomu, co si prostřednictvím programu předpověděla, opravdu věří.
Chtěla jsem Petru uklidnit a vyvrátit jí přesvědčení, že si opravdu vyvěštila den, kdy zemře, tak jsem se zeptala, kdy by se to podle toho programu mělo stát. Datum, které nám kolegyně sdělila, mě docela šokovalo.
Kdyby to měla být pravda, zbýval by jí necelý půl rok života.
Byla čím dál ustrašenější
Program prý přitom nijak neupřesňoval, jak k úmrtí dojde – jestli půjde o nějakou náhlou nemoc s rychlým průběhem, nehodu nebo třeba i zločin. Kolegyně se opravdu bála.
Sice jsme jí s Jolanou vynadaly za to, že podléhá takovým hloupostem, ale na její strach to nemělo vliv.
Současně ale bylo znát, že by sama té předpovědi ráda nevěřila, protože nás úpěnlivě prosila, abychom o tom nikomu dalšímu nic neříkaly.
To jsme jí samozřejmě slíbily a také jsme ji ujistily, že v onen stanovený den, pokud bude chtít, s ní budeme od rána do noci.
Čas rychle utíkal
Datum, kdy se měla Petra rozloučit se životem, se blížilo hrozně rychle. Viděly jsem na kolegyni, jak má nervy čím dál víc na drátku. Občas se v práci ráno objevila s očima zarudlýma od pláče.
Svěřila se nám, že toho moc nenaspí. Jiní kolegové si mysleli, že Petra prožívá trápení s nějakým mužem, tak jsme je přitom nechaly. V týdnu, kdy se to mělo stát, si Petra vzala dovolenou. My s Jolanou jsme s ní ale byly ve stálém kontaktu.
Dohodly jsme se, že v sobotu ráno se u ní zastavíme a „pohlídáme“ ji. Já sama jsem si myslela, že jde o zbytečné obavy a brala jsem to jen jako psychickou pomoc nešťastné kamarádce.
Neotevřela nám
Když jsme s Jolanou v sobotu brzy ráno zazvonily u dveří Petřina bytu, nikdo nám nepřišel otevřít. Marně jsme se snažily dozvonit. Volaly jsme na mobil, ale Petra byla nedostupná. Nechtěly jsme hned panikařit, ale pro jistotu jsme přece jen zavolaly policii.
Strážníkům, kteří přijeli, jsme neřekly, čeho se Petra bojí, jen jsme zdůraznily, že jde o kamarádku s psychickými problémy. Nakonec se nám podařilo je přesvědčit, aby dveře bytu vypáčili. Na pohled, který se nám naskytl, nikdy nezapomenu…
Prý šlo o nehodu
Petra ležela na zemi v kuchyni bez známek života. Vyšetřování později ukázalo, že zemřela nešťastnou náhodou: upadla a uhodila se hlavou o roh stolu tak nešťastně, že následky vnitřního poranění hlavy byly smrtící.
Stalo se to někdy v noci na sobotu, tedy opravdu v den, který ten zatracený program předpověděl! Dodnes si vyčítám, že jsem u Petry nezůstala už v noci z pátku na sobotu, možná by tu s námi ještě byla…
Kateřina D. (50), Morava