Stalo se neskutečné. Nevěřila jsem, že je něco takového možné, vždycky jsem spoléhala na lidi kolem sebe. Věřila jsem jim, hlavně Blance. Teď vím, že to byla chyba.

Když jsem se vdávala, Blanka mi byla za svědka. Nedovedla jsem si představit, že bych na svatbě neměla svoji nejlepší kamarádku. Známe se od dětství. Prošly jsme si pubertu, první lásky, spoustu průšvihů, kdy jsme se navzájem kryly.

Dvacet krásných let

Dvacet let jsem byla vdaná za perfektního chlapa, který by rodině snesl modré z nebe. Teď je na tom nebi sám, srazil ho kamion a Tomáš bojoval o život v nemocnici tři týdny.

Moje dcery, dvojčata Hana a Jana to prožívaly se mnou, tu hrůzu, to čekání, že se Tomáš probudí. Blanka se točil kolem nás, podporovala nás, že je naděje. Byla jsem jí za to vděčná.

Nečekané setkání

Rok po Tomášové pohřbu jsem potkala spolužáka ze základní školy, neviděla jsem ho léta. Přiznávám, že se mi vždycky líbil, ale byl to frajírek, sbalil každou holku, třebaže to v těch letech nebylo zase nic dramatického.

Jenom jedné holce ze třídy se vyhýbal. Blance. Na jedné hodině plavání, kdy se Blanka snažila na sebe Frantu upozornit, do něho vrazila v bazénu až málem polykal andělíčky. Tehdy, když se vzpamatoval, na Blanku zakřičel: „Krávo!“ Držela jsem s Blankou basu a tak jsme Frantu ignorovaly.

Byl přitažlivý

Jenže to bylo strašně dávno. Když jsem po letech Frantu potkala, pořád to byl krásný chlap, dost se zklidnil. Možná, že ho k rozumu přivedla smrt jeho ženy, kterou zabila ta potvora rakovina.

Scházeli jsme se jako kamarádi, ale pak zapůsobilo jeho kouzlo, nebo jsem se cítila ještě moc osamělá, prostě jednou jsem Frantu pozvala domů a on pak u mě postupně zůstával až zůstal.

Měla jsem novou rodinu

Jana už se vdala a bydlela ve svém, zeť je hodný chlap. Hana je pořád sama, ale v Praze, kde žije to je prý úplně normální. Mohla jsem být ale klidná. Frantu holky nakonec vzaly jako mého nového partnera.

„Tátu nám nehradí, na to zapomeň,“ řekla mi tuhle Jana. „Ale je to tvůj život!“ smířila se se s tím, asi proto, že je sama už mámou. Hana Frantu ignorovala. A Blanka, když zjistila, že začínám žít s Frantou, tiše šílela.

Všechno je jinak

Jenže to byl začátek. Jednoho dne se Blanka u nás objevila, úsměv na tváři. Frantovi prý všechno odpustila, vždyť byl vždycky tak úžasný, že se na něho nedalo dlouho zlobit. „Půjdu vám za svědka,“ řekla.

„Tedy jestli k tomu dojde, jsem v tom dobrá.“ Smála se a já ji moc nepoznávala. Co se to děje? říkala jsem si. Asi se chce smířit, odpovídala jsem si. Byla jsem naivní. Ani jsem nepostřehla, kdy se s Frantou sblížila.

Najednou si spolu měli co vyprávět a čemu se smát. Rozuměla si s Janou i Hanou, někdy proklábosily celý čas, kdy jsem chystala večeři.

Končím

Moje milované dcery se najednou ke mně začaly chovat odtažitě. Už ne jenom Hana, ale i Jana. I s Frantou se něco stalo, ale já byla pořád slepá. Pak mi Jana vmetla do tváře výčitku: „Jak jsi mohla?“ „Co?“ ptala jsem se překvapená.

Nevysvětlila mi to. Hana byla tvrdší. „Franta je náš opravdový táta?“ zeptala se. „Co to meleš?“ byla jsem překvapená. „Teta Blanka to říkala. „Teta Blanka je kráva!“ zařvala jsem. Teď mi to došlo. Franta se odstěhoval k Blance, prý na ni změnil názor. „Je lepší než ty!“ plivnul mi do tváře.

Daniela B. (55), Mostecko