Nikdy jsem nebyla žádný strašpytel. Na duchy a tajemno jsem nevěřila, dokud se mi nepřihodila jedna podivná věc. Na vlastní kůži jsem se přesvědčila, že pověsti o zrcadlech jsou pravdivé.

Před třemi lety jsem u sebe během letních prázdnin měla na hlídání čtyřletou vnučku. Johanka je velice vnímavé, bystré a také energické dítě, takže ji občas nebývá lehké uhlídat. A odmalička má navíc velmi bujnou fantazii.

Proto, když mi prvně vyprávěla o tajemné ženě v zrcadle, myslela jsem si, že si jen vymýšlí nebo mi líčí svůj fantazijní sen.

Viselo nad schody

Ono staré zrcadlo, ve kterém údajně Johanka tu ženu spatřila, viselo na stěně nad schody na chodbě. Patřilo k předmětům, které jsme s manželem postupně na chatu kupovali po různých starožitnictvích. Neměli jsme ho tam dlouho, asi jen tři měsíce.

Příběhu vnučky jsem nevěřila

Věděla jsem, že Johanka má opravdu velikánskou představivost, už v minulosti mi některými svými příběhy vyrazila dech, a tak jsem zpočátku jejímu vyprávění o staré ženě v černém dlouhém kabátu, kterou v zrcadle měla vidět, nevěnovala pozornost.

Teprve když se to povídání opakovalo, dala jsem se s vnučkou do řeči. Podle jejího detailního líčení to skutečně vypadalo, že v zrcadle něco nebo někoho viděla.

Trvala na svém

Povídala mi, že ta paní je z jiného světa. Johanka ji celkem věrohodně popsala, a pak ji také nakreslila. Zeptala jsem se vnučky, jestli bych tu ženu mohla také vidět nebo s ní mluvit. Vnučka přikývla a slíbila mi, že když ji zase uvidí, tak se jí zeptá.

I když mi lidský rozum říkal, že to celé je jen výmysl a že jistě žádná bytost v zrcadle není, začalo mě to i navzdory tomu opravdu zajímat. Vnučka totiž urputně trvala na tom, že paní v zrcadle skutečně existuje.

Žena s bledou tváří

S Johankou jsme byly domluvené, že až tu tajemnou ženu zase uvidí, tak že mi dá znamení. Neměla na mě volat, aby ji nevyplašila, ale domluvily jsme se, že dvakrát zakašle. Na domluvený signál jsem nemusela dlouho čekat, z chodby se ozval už následující den.

Jakmile vnučka podruhé zakašlala, nenápadně jsem se přesunula ke dveřím. Málem jsem vykřikla, když jsem v zrcadle skutečně spatřila starou ženu, s bledou tváří, která byla zahalená do černého kabátu. Vypadala jako ze starých časů.

Zrcadlo skončilo na půdě

Když na mě žena spočinula pohledem, zalapala jsem po dechu a po zádech mi přeběhl mráz. Prohlížela si mě skoro půl minuty. Potom se usmála, vysunula si límec u kabátu až k bradě a otočila se.

V následující vteřině obraz v zrcadle zmizel. Johance jsem se v duchu omluvila, že jsem pochybovala o jejích slovech. Neměla jsem nervy pátrat po tom, co byla ta záhadná žena zač, raději jsem zrcadlo sundala ze zdi a odnesla na půdu, kde je dodnes.

Jsem si skoro jistá, že kdybych ho znovu pověsila na chodbu, opět v něm tu tajemnou ženu uvidím.

Marta K. (60), České Budějovice