Před několika lety jsem zažila něco, co se vymyká lidskému chápání. Dodnes se sama sebe ptám, zda jsem při procházce lesem skutečně potkala duchy…

Když jsem před lety nastoupila do nového zaměstnání, poměrně rychle jsem se sblížila s jednou kolegyní. Jmenovala se Irma a byla zhruba v mém věku.

Hned od první chvíle mi byla sympatická a jak se později ukázalo, i naši manželé si spolu dobře rozuměli, takže jsem se často navštěvovali nebo chodili společně do divadla, jezdili na hory a podobně.

Irma a její muž Ondra měli chatu u jednoho jihočeského rybníka, a proto nám navrhli, že bychom tam mohli společně strávit jeden týden v létě.

Nakonec to dopadlo tak, že jsem na chatu nejprve přijela já, další den Irma se svým mužem a až za dva dny můj Luboš, kterého zdržela práce.

Opuštěné děti

Chata ležela na dost osamělém místě, kde lišky dávají dobrou noc. Vždycky jsem ale měla pro strach uděláno a jen tak něco mě nevylekalo. Ten první večer, kdy jsem tam byla sama, jsem se vydala na procházku po okolí.

Kolem byla nádherná příroda a lesy. Když jsem se vracela po lesní pěšině kolem rybníka, zarazila jsem se. Přede mnou stály dvě malé děti, chlapec a holčička. Bylo to dost divné, protože už se skoro setmělo a další nejbližší chata se nacházela poměrně daleko.

Najednou zmizely

Zeptala jsem se dětí, jak se jmenují a kde mají rodiče. Dívaly se na mě a jen se usmívaly. Napadlo mě, že se možná ztratily, tak jsem jim nabídla pomoc. Jakmile jsem vykročila směrem k nim, začaly přede mnou couvat.

Nechtěla jsem je vylekat, tak jsem se zastavila a začala jsem na ně opět vlídně mluvit. Jak jsem byla blíž, všimla jsem si toho, co mi předtím v šeru uniklo: obě děti byly promáčené.

Napadlo mě, že si asi hrály, spadly do rybníka, zapomněly na čas a teď se bojí vrátit k rodičům.

Najednou jsem za sebou uslyšela nějaké kroky. Otočila jsem se, ale nikdo tam nebyl. A když jsem se obrátila zpátky, nestály tam už ani ty děti. Ještě chvíli jsem na ně volala a hledala je, ale jakoby se po nich zem slehla.

Stará tragédie

Druhý den, když přijela Irma s Ondrou, tak jsem jim řekla, co se mi přihodilo. Viděla jsem, jak se tváří zaraženě. Zeptala jsem se proč. Při jejich odpovědi mi přejel mráz po zádech.

Před dvaceti lety se ve zdejším rybníce utopily dvě malé děti, sestra s bratrem, když je jejich rodiče nechali bez dozoru. Mě i Irmu s Ondrou napadlo to samé – že bych předchozí večer viděla v lese jejich duchy?

Olga K. (59), Kladno