Když jsem si Milenu bral, nebylo to proto, že by ji čekala zářná kariéra nebo proto, že by vydělávala nějaké velké peníze.

Prostě jsem ji měl rád, protože byla milá, bylo nám spolu dobře a záleželo nám na stejných věcech. Milena měla vystudovanou ekonomku a byla šikovná účetní. První práci sehnala ve škole u nás v městečku. Nebylo to nic závratného, ale dařilo se jí.

Za čas šla Milena na mateřskou. Jenže těhotenství nebylo bez problémů, poslední dva měsíce byla v nemocnici. Jen ležela a skoro se nesměla hnout, aby se jí předčasně nerozjel porod. Eliška se ale díky bohu narodila zdravá.

Změnilo se vedení

S hlídáním nám pomáhali moji i Milenini rodiče, takže do práce se mohla brzo vrátit. Ve škole se ale mezitím změnilo vedení. Všiml jsem si, že Milena chodí z práce zamlklá a nespokojená. Vyptával jsem se jí, co se děje.

Nejdřív mě jen odbývala, ale pak to jednoho dne nevydržela. „Oni jsou prostě hloupí. Vůbec nevědí, co to znamená zodpovědně hospodařit. A po mně pak chtějí, abych jim dělala účetní kouzla. Jenže to by nedokázal nikdo.

Nevím, co s tím, mám počít, že ze sebe jen dělám pitomce.“ Bylo mi jí líto a přišlo mi to nespravedlivé. Samozřejmě jsem jí to řekl. Stejně jako to, že by bylo lepší, kdyby ze školy odešla. Nemusí fungovat jen jako účetní na volné noze.

Když se u nás oba porozhlédneme, tak přece musíme najít nějakou práci, která by jí vyhovovala. Bylo vidět, že se jí ulevilo.

Hledali jsme pro ni práci

Další tři měsíce jsme se oba pídili po práci účetní. Nakonec se něco našlo u nás na úřadě. Nebyl to žádný zázrak, ale Milena byla spokojená a to bylo hlavní. Eliška zvládla základku, gympl a odešla studovat vysokou školu.

Celou tu dobu vydržela Milena na stejném pracovním místě a nezdálo se, že by měla důvod to měnit. Když vyletí děti z hnízda, začnou se rodiče někdy tak trochu nudit. Myslím, že přesně to postihlo i Milenu.

Nejdřív času navíc využila k tomu, aby dokonale vygruntovala dům. Pak začala vyšívat. Několikrát jsme si udělali pořádný výlet.

Potom začala uvažovat, jestli by třeba neměla zkusit nějakou rekvalifikaci. Nevadilo mi to, jenom mi přišlo zbytečné odcházet odněkud, kde je spojená už léta, a také jsem jí to řekl. Vypadala, že ji to trochu naštvalo a o rekvalifikaci pak už nemluvila.

Pomohl jí kamarád

Nezmínila se mi ani o tom, že rozhodila sítě mezi kamarády s tím, že hledá novou práci. Pár nabídek, jak jsem se později dozvěděl, dostala, ale žádná se jí moc nelíbila. Až se jí ozval Libor. S Liborem se znala ještě ze školy.

Taky dělal účetního, jenže v krajském městě pro jednu velkou zahraniční firmu. Teď měl povýšit a hledal někoho šikovného na své místo. Milena se za ním byla několikrát podívat a nakonec kývla. Trochu mě mrzelo, že se se mnou ani neporadila.

„Budeš muset dojíždět, to není zrovna pohodlné. A nikoho tam neznáš. Nemusí to být ze začátku zrovna jednoduché.“ Snažil jsem se mírnit její nadšení jen proto, aby neměla nerealistická očekávání.

Bohužel manželka měla pocit, že jí házím klacky pod nohy. Brzo po nástupu pochopila, že bude muset napřít všechny síly, aby novou práci zvládla. Ale zdálo se, že jí zdolávání překážek vyhovuje. Navíc dostala pro začátek na starosti kontakt se zákazníky. V podstatě vysvětlovala lidem, co je špatně a jak mají nedostatek odstranit.

Dělala kariéru

Až mě překvapilo, jak moc ji bavilo být na lidi přísná. Vlastně jsem se tím i trošku bavil. Poprvé v životě měla pocit, že je na důležité pozici a náramně si to užívala.

I když byla unavená z dojíždění, zdálo se, že jí to stojí za to. Za pár měsíců Libor odešel na novou pozici. Pro Milenu to znamenalo, že se dostala na jeho, vyšší. Měla větší zodpovědnost a musela spolupracovat s manažery, kteří ve firmě byli léta.

Všiml jsem si, že její nadšení polevilo a do práce se už tak moc netěší. Potíž byla v tom, že někteří kolegové jí její místo příliš nepřáli a práci jí příliš neusnadňovali. Na to nebyla zvyklá. Tu a tam udělala chybu a ti nepřejícní jí to předhazovali.

Zničila si nervy

Nelíbilo se mi, jak těžce to nesla a začal jsem jí nenápadně vysvětlovat, že bychom vyšli, i kdybych nějaký čas vydělával jen já. O tom ale nechtěla ani slyšet. Bolelo mě u srdce, když jsem viděl, jak je z té práce vyřízená, ale pomoci si nenechala.

Nejdřív Milenu chytla záda, pak žaludek. Nakonec musela zůstat doma. Zánět žaludku není žádná legrace. Dvakrát se zkusila vrátit do práce a dvakrát musela zase zůstat doma. Snažím se ji přesvědčit, i za pomoci dcery, že jí to nestojí za to. Ale vše je marné.

Vzala si do hlavy, že tohle je příležitost, na kterou léta čekala a kterou nesmí pustit. Jenže my nechceme, aby se uštvala jen kvůli nějakému pracovnímu místu.

Nechci na ni tlačit, nechci ji omezovat, ale když to tak půjde dál, budu se muset postarat, aby v práci skončila.  Karel D. (55), Vysočina .