Filip byl moje první láska. Seznámili jsme se, když mi bylo osmnáct a s přestávkami, které k mladým láskám tak nějak patří, jsme spolu chodili čtyři roky. Ten pátý jsme měli oba jasno, že chceme být spolu, a tak jsme se vzali. Neměli jsme to lehké.

Bydleli jsme u rodičů, když se nám narodil syn Cyril, byli jsme uprostřed přestavby domku po dědečkovi. Počítali jsme každou korunu, oba jsme byli unavení, já z dítěte, muž z práce. Přesto jsme ale spolu byli rádi a těšili jsme se, co nám přinese budoucnost.

Problémy jsme překonali

Náš život by asi hodně lidí označilo za obyčejný, a možná dokonce nudný. Když jsme se přestěhovali do domečku, pořád jsme něco vylepšovali, starali se o synka, jezdili na výlety. Někomu by to nestačilo, ale my ani nechtěli víc.

Samozřejmě, že to vždycky nebyla jen pohoda. Cyril byl dyslektik, a když jsme chtěli, aby ve škole prospíval, museli jsme se oba s manželem hodně snažit.

Protože měl potíže porozumět psanému textu, všechno učení jsme mu předčítali. Když byl na střední škole, začal trochu vyvádět. Na Filipa už toho bylo moc a našel si únik v románku s jednou slečnou od nich z práce.

Strašně mě to bolelo, ale měla jsem ho pořád ráda, byl tu Cyril, a tak jsme to nakonec zvládli a vyšli z toho se ctí. Syn vystudoval, oženil se a náš život šel dál. Hodně lidí se důchodu a stáří bojí.

Já jsem se těšila, jak budeme s mužem spolu, budeme na sebe mít víc času a třeba začneme i něco nového podnikat. Bylo to krátce po Filipových šedesátých narozeninách. Krásný podzimní den, slunce svítilo, ale ve vzduchu byl cítit chlad.

Manžel se rozhodl, že očeše na zahradě jablka. Já jsem vařila oběd. Ani nevím proč, asi po půl hodině jsem najednou měla pocit, že bych se za ním měla jít podívat. Když jsem vyšla před dům, nikde jsem ho neviděla.

Ležel pod jabloní

Až na druhý pohled jsem si všimla, že leží na zahradě pod jabloní. Jako by se náhle se mnou zastavil celý svět. Rozběhla jsem se k němu. Ležel na zádech, bezvládný, vypadal jako mrtvý.

Klekla jsem si k němu a hlavou mi běželo, že mám mobil v kuchyni, musím pro něj ale zároveň, že ho tam nemohu nechat ležet.

V sousedních zahradách nikdo nebyl, a tak, když jsem zjistila, že manžel dýchá, běžela jsem pro telefon. Těch deset minut, než přijela záchranka, mi připadalo nekonečných.

Když dorazili, byla jsem v transu, ani jsem nevěděla, jak jsem se dostala do sanitky, kterou manžela odváželi. V nemocnici na chodbě jsem pak prožila nejhorší chvíle svého života.

Vyhlídky nebyly dobré

Lékaři pro mě bohužel neměli dobré zprávy. Manžel prodělal mrtvici. Sice ho stabilizovali, ale říct, jak moc má poškozený mozek, mně nedokázali.

V následujících týdnech jsem byla v nemocnici denně. Filip se probral, mohli ho odpojit od přístrojů, byl při vědomí, ale nezdálo se, že by něco vnímal.

Z nemocnice ho převezli do rehabilitačního centra, ale ani tam neudělal téměř žádný pokrok.Všichni řešili co dál a byli zajedno, že by bylo nejlepší, kdybych manžela dala do nějakého specializovaného ústavu. Jenže ve mně se v tu chvíli něco vzepřelo.

Vlastně jsem se poprvé od té chvíle, co jsem ho viděla ležet na zahradě, probrala k životu.

Proti všem

A řekla jsem, že ne. Já v tom Filipa nenechám. Jestli se o něj dokáže někdo postarat, tak já. Připravila jsem náš domek, začala studovat na internetu všechno o mozkové příhodě a následné péči o pacienty, zařídila si to tak, abych mohla pracovat z domova.

Nenechala jsem se zviklat řečmi, že to není možné vydržet dlouho, že nevím, co si na sebe beru. Nejhorší byly první dny. S manželem jsme si vždy hodně povídali.

Teď ležel bezmocně na posteli a jen občas ze sebe vyrazil nějaké slovo, něco, co vůbec nesouviselo s tím, co se kolem děje. Ale i přesto to byl můj Filip. Mluvila jsem na něj, jako by mi rozuměl, starala jsem se o něj jako o malé dítě.

Zpočátku jsem se od manžela nehnula na krok. Po půl roce už jsem byla sama vyčerpaná. Přes internet jsem se naštěstí seznámila s několika lidmi, kteří byli v podobné situaci jako já. Pomohli mi sehnat pečovatelku, která za mě na pár hodin zaskočila.

Díky tomu jsem měla víc sil, abych mohla manželovi pomoci. Přes všechny černé vyhlídky se jeho stav pomalu lepšil.

Nejdřív jsme rozhýbali ruce, pak trochu i nohy. Navíc mi začalo připadat, že už dokáže soustředit pohled, prostě jako by se z té temnoty, do které se propadl, zase vracel zpátky.

Slzy štěstí

Téměř na rok přesně ode dne, kdy se mu to stalo, přišla neuvěřitelná chvíle. Zrovna jsem mu přinesla ráno výživu a chystala se mu natřást polštář, když se na mě zadíval, otevřel ústa a pomalu, těžce ze sebe vypravil „He…le…nko.“ Rozplakala jsem se štěstím.

V tu chvíli jsem věděla, že i když před sebou máme ještě dlouhou cestu, máme vlastně vyhráno. Lékař, který k nám chodil, tomu ani nechtěl věřit. Ale nakonec uznal, že láska a obětavá péče někdy opravdu dokážou zázraky.

Dnes už si s manželem zase povídáme, i když mu občas musím napovídat slova. Chodit nemůže, ale to ničemu nevadí, když je tu kolečkové křeslo, s kterým se na procházky jezdit dá. Svět mi zase připadá jako báječné místo k životu.

Na okolnostech moc nezáleží, když máte po boku toho, kdo vás miluje a koho milujete vy.

Helena Nováková (72), Litoměřicko .