Z toho, co jsem provedla své vlastní rodině zle. Každý den se jim to ale snažím vynahradit a doufám, že mi bude odpuštěno. Většina starších lidí bankám příliš nedůvěřuje a své životní úspory schovává doma.
Má maminka nebyla výjimkou. Když nás jedno červnové odpoledne nečekaně opustila, zavolala mi její sestra, má teta, abych zašla do domu, kde žila a postarala se o její kočky. Neváhala jsem ani na okamžik a otřesená ze ztráty maminky se vydala do jejího domku.
Prožívala jsem tehdy opravdu hodně špatné období. Přišla jsem o práci a nové místo ne a ne najít. Peněz jsem moc neměla a na doma na stolku se mi hromadily upomínky. Můj život se řítil strmně dolů. Smrt maminky byla tou poslední kapkou. Nevěděla jsem kudy kam.
Vzduchem létaly tisíce
Když jsem dorazila do maminčina domku, padla na mě strašná tíseň. Všude jsem ji viděla. Zoufalé mňoukání hladových koček mě však z nostalgie brzy probudilo. Šla jsem tedy do spižírny podívat se, jestli tam pro ně nemá maminka nějaké konzervy nebo granule.
Hledala jsem různě po policích, které byly pokryté nastříhaným igelitovým ubrusem.
Na polici, která byla ze všech nejvýše jsem zahlédla konzervy, sáhla jsem po nich, ale byly zřejmě přilepené, takže jsem při tom strhla i onen ubrus. Najednou se začaly k zemi snášet tisícovky. Připadala jsem si jako ve snu. Šokovaně jsem se podívala na zem, která byla pokrytá bankovkami.
Nouze mě přinutila ke lži
Ačkoli jsem byla v domě sama, začala jsem se rozhlížet zmateně kolem sebe. Hlavou mi proudily myšlenky strašnou rychlostí. Odhadem se kolem mě “válelo” tak třistatisíc, možná víc. Jednalo se o částku, která by mi pomohla přežít těžké období.
Padla jsem na všechny čtyři a zběsile cpala peníze do první tašky, kterou jsem ve spíži našla. Chvílemi jsem se sice nad svým odporným činem pozastavovala, ale vždy jsem to omluvila s tím, že maminka by mi jistě chtěla pomoci.
Peníze jsem z domu odnesla. Po cestě jsem se pořád ohlížela. Cítila jsem se jako zloděj. Většina z nalezených peněz u maminky v domě posloužila na uhrazení dluhů. Zbylých pár tisíc jsem uložila do banky.
Mezitím se začal dům vyklízet. Teta byla sice přesvědčená, že si maminka spořila, ale její peníze nikdy neviděla. Ani netušila, kam si je ukládala. Nad mou krádeží se tak zavřela voda. Mé svědomí ovšem pokoj nedalo.
A tak od chvíle, kdy jsem si našla práci a podařilo se mi něco ušetřit, snažím se svůj hřích odčinit. Loni jsem třeba tetě a jejím dětem zaplatila dovolenou v Řecku. Doufám, že mi jednou maminka odpustí a pochopí, že jsem byla v zoufalé situaci. Modlím se za to každý den…
Irena H. (57), Karlovy Vary