Nejhrůznější zážitky přicházejí ve chvíli, kdy je vůbec nečekáme. Když jsem spatřila ten tajemný přízrak indiánského náčelníka, nemohla jsem se pohnout, promluvit a chvílemi ani dýchat!

Babičkou jsem se stala v necelých padesáti letech, když moje dcera Jana přivedla na svět syna Adámka. Byl to roztomilý chlapeček, úplné sluníčko. Byla jsem současně hrdá matka i babička a moc ráda jsem našeho Adámka hlídala.

Nebylo to žádné ukřičené a zlobivé dítě, ale hodný, šikovný a chytrý chlapeček. Po večeři jsem mu vždycky přečetla pohádku nebo mu vyprávěla nějaký smyšlený příběh, během kterého usnul a spal až do rána.

A i když jsem ještě nebyla v důchodu a normálně jsem pracovala, vždy jsem vnoučka ochotně pohlídala. Dělala jsem totiž na fakturu účetnictví pro jednu malou firmu, takže jsem mohla pracovat na počítači i z domova.

Prohlídka muzea

K té podivné příhodě došlo před dvěma roky. Byl všední den a já vyzvedla vnoučka ve školce. Původně jsme chtěli jít do zoo, ale protože pršelo, šli jsme nakonec do muzea. V tu dobu tam zrovna probíhala historická výstava.

Adámek se nejprve trochu nudil, ale pak ho zaujala jedna postava náčelníka na podstavci. Byla vysoká téměř dva metry a působila majestátním dojmem. Náčelník měl na hlavě čelenku z ptačích pér a v ruce držel luk a šípy.

Adámek na ni koukal jako zhypnotizovaný, a když jsem na něj promluvila, ani se na mě neotočil. Byl tou postavou natolik fascinován, že mi dalo velkou práci ho odtamtud odvést.

Z pokoje se ozval pláč

Po večeři jsem dala vnuka spát jako obvykle. Zavřela jsem dveře od pokoje a šla jsem do obýváku, kde jsem se posadila do křesla a potichu jsem si pustila televizi. Po chvíli mě ze sledování vyrušil vnukům pláč.

Vstala jsem a šla jsem se do pokoje podívat, co se děje. To, co jsem uviděla, mě dočista vylekalo. Vnuk se celý třásl strachy a neustále opakoval, že ten náčelník z muzea je tady. Trvalo dlouho, než jsem ho uklidnila a než znovu usnul.

Cítila jsem se unavená, tak jsem si šla také lehnout. Usnula jsem rychle, ale uprostřed noci jsem se vzbudila s tísnivým pocitem. Měla jsem pocit, že se dusím.

V matném světle, které sem doléhalo z pouličního osvětlení, jsem nedaleko postele spatřila tajemnou postavu.

Vypadala přesně jako ten náčelník! Chtěla jsem vstát, ale nedokázala jsem se vůbec pohnout. A do toho se znovu z vedlejšího pokoje ozval Adámkův pláč.

Nemohla jsem se pohnout

Byla jsem úplně ochromená, jako by mi nějaká děsivá síla bránila i mluvit nebo dýchat. Nikdy v životě jsem si nepřipadala tak bezmocná. Po několika minutách to sevření povolilo a postava náčelníka se rozplynula.

Vyskočila jsem z postele a utíkala k vnoučkovi. Raději jsem s ním zůstala až do rána. Dodnes nevím, co to bylo a odkud se ten hrůzný přízrak vzal.

Miluše R. (58), Morava