Na začátku měla naše malá rodina namířeno do oblak. Měli jsme krásné sny, ze kterých jsme ale museli krutým způsobem vystřízlivět.

Když jsme si přebírali klíče od našeho nového družstevního bytu, byli jsme štěstím bez sebe. Byli jsme mladá rodina, jedno dítě, roční Radovan, už bylo na světě a těšili jsme se, že si teď budeme moci pořídit další.

Dělali jsme si plány a naděje a cítili jsme se jako v pohádce. Z té se ale měla během pár let stát noční můra, nebo spíš horor. Dokud jsme nástrahy paneláku brali na lehkou váhu, byly nám ale tyhle hrozby fuk. Náš byt byl pro nás vysněným rájem, tak proč si ten zhmotnělý sen přece kazit…

Dva roky hrůzy

Pamatuji si na ten letní, srpnový den. Celá naše rodina se širším příbuzenstvem nás pomáhala stěhovat všemi možnými vozidly, které byly k mání.

Neměli jsme toho zase tolik, ale i naše babičky s dědečky ze všech stran a koutů republiky se rozhodli, že nám do nového bytu něco dají. Takže jsme to naše tři plus jedna měli za chvíli plné.

Částečně to uvnitř vypadalo jako ve vesnické chalupě, částečně jako ve starožitnictví a díky strýčkovi, co dělal na národním výboru, také trochu jako na úřadě. Ale nebyli jsme nevděční a bavilo nás to. Méně už nás těšilo to, co přišlo s novými sousedy.

Dneska se jim říká nepřizpůsobiví, tenkrát jsme pro ně měli jiná slova, ale to, jaké označení mají dostat, nás trápilo nejmíň. Bydleli nad námi v patře a ten brajgl a virvál, co uměli vytvořit, byl nesnesitelný.

Začali jsme chodit na národní výbor se stížnostmi, ale ta rodina byla i nad síly všech úředníků. A nešlo jen o nějaké veselení se do rána, hraní na kytary a poskakování po stropě. Celkem pětkrát nás vytopili, a to jen za ty dva roky, co jsme pod nimi bydleli. Pak jsme to vzdali a odstěhovali se.

Manžel začal pít

Naším druhým bytem bylo dva plus jedna v nedalekém paneláku. Pohoršili jsme si, co se týče velikosti bytu, ale měli jsme klid. A když jsme kuchyň rozpůlili, vznikl jeden pokoj bez okna… no pokojík, nebo spíš kamrlík, kde mohl spát Radovan.

Na další dítě jsme ale neměli odvahu. Jak by s námi mohlo bydlet? Jediná šance byla, že se snad brzy odstěhujeme do většího. Jenomže za jedno na takové shánění bytu nebyl čas a pak taky každý byt, který jsme objevili, měl nějaký problém.

Většinou ten, že jeho obyvatelé chtěli za výměnu moc peněz. Postupně jsme rezignovali a časem jsme se s problémem malého bytu vyrovnali tak, že jsme se v něm zdržovali co nejméně.

Měli jsme ten byt tak neradi, že i když v něm byl zrovna někdo z nás sám, dlouho tu nevydržel. Jirka, můj manžel, tenhle pocit řešil tak, že začal chodit do hospody. Většinou ani nechodil z práce rovnou domů, ale k Jeřábkům „na jedno“.

To „jedno“ bylo často dvouciferné a tohle číslo bylo stále častěji vyspravené ještě nějakou tvrdší mocninou. Když se, a nebylo to často, vrátil domů ještě sice podroušený, ale ve stavu, kdy se s ním dalo komunikovat, tak prakticky pořád jen nadával.

A hlavně na to, že žijeme jako králíci v nějakých kotcích a že naše rodina se dusí a že on sám by nejradši šel bydlet někam pod most.

Malíř pokojů

I já jsem se, s tím, jak už Radovan začal chodit ze školy sám domů, stále častěji brala cestu domů oklikou. Tu jsem šla ke kamarádce na pokec, tu zase na půl dne ke kadeřnici, nebo s kamarádkou na procházku. A nebo na skleničku.

A jednou když jsem pár deci vína měla v sobě, jsem na chodbě našeho domu narazila na malíře pokojů. Dveře jednoho bytu byly dokořán a on si právě prohlížel svou práci. Zvědavě jsem překročila práh bytu.

Byla jsem v náladě a připadala jsem si vtipná když jsem k němu pronesla: „Hmm, hezký! A to jste takhle šikovnej ve všem, na co sáhnete, že jo?“ Otočil se a dlouze si mě prohlížel.

Pak dal štětku do kbelíku a strčil do křídla dveří, které se s bouchnutím zavřely. Časté domácí absence mého manžela a také jeho opileckou nedostatečnost v intimních oblastech jsem tak dost rázně, i když zoufale, vyměnila za románek s malířem pokojů.

Jak se ovšem ukázalo, Josef byl profesí zubař a byt, do kterého se právě nastěhoval, si vymaloval sám, protože ho to bavilo. Přistěhoval se do vymalovaného, čistého, velkého bytu, který jsem mu pak pomáhala zařídit.

Byla jsem u Josefa pořád víc, dal mi i klíče a já jsem se tam vracela rovnou z práce, vždycky mému novému příteli něco připravit, aby měl něco na zub, až přijde.

O jeho příchodu jsem díky tenkým stěnám i z mého bytu věděla a šla jsem se ho zeptat, jak mu chutnalo.

Dál to neumím

Jirka dál pil, Radek se toulal za školou kdoví kde a já jsem byla blázen do zubaře. Náš byt jsme nikdy nevyměnili, dříve zemřel manžel na cirhózu jater a Radovana zavřeli za vykrádání aut ve velkém. Chodil totiž hrát automaty a ty chtějí hodně peněz.

Byt ovšem z ničeho nic vyměnil Josef a včas mi vysvětlil, že už nechce, abych mu na novou adresu chodila vařit, že na to má jinou sílu, kromě toho to není byt, ale dům. Ta síla byla mladší, samozřejmě. Zbyla mi láhev a prázdný byt.

Občas do něho ani nedojdu, když si koupím láhev v samoobsluze. Není kam spěchat, z práce mě vyhodili, nechtějí mě nikde. A takový to měl být krásný život!

Veronika (55), Brno