Člověk se nikdy nemá vzdávat. Mně se dcerka narodila v době, kdy moje vrstevnice už málem vozily v kočárku svá vnoučata.

Ve dvaceti letech jsme měla jasné životní plány. Chtěla jsem se do pěti let vdát, mít několik dětí a bydlet ve vlastním domě. Podobné sny mívá hodně mladých žen. Já jsem se k nim ale do svých osmadvaceti let ani nepřiblížila.

Biologické hodiny bily nahlas

Měla jsem za sebou neúspěšný čtyřletý vztah. O dětech se s mým přítelem nedalo ani bavit. Pak jsem byla tři roky single. Setkání s muži a známosti sice nechyběly, ale takového, se kterým bych chtěla žít do konce života a zestárnout, jsem nenašla.

V dvaatřiceti letech jsem se vrátila k myšlence mít dítě a pohltila mě jako nikdy předtím. Není se co divit, konec konců byly všechny mé přítelkyně těhotné.

Když jsem byla na křtu dcerky jedné své kamarádky a držela jsem miminko v rukách, propadla mě neuvěřitelná touha a smutek.

Budu mít někdy takto v rukách i své vlastní dítě? Kromě toho moje biologické hodiny začaly tikat, nejprve potichu, ale pak už to bylo hlasité bití na poplach. Bylo mi třicet čtyři, když jsem poznala Aleše, na jednom pracovním setkání.

Hned jsem si ho všimla. Blond vlasy, zářivě modré oči a úsměv, který by roztál i ledovec. Dobře jsme si rozuměli, vyměnili jsme si telefonní čísla a mailové adresy. O měsíc později jsme už tvořili pár.

Nepomáhalo vůbec nic

Moje touha po dítěti byla stále větší. Po ročním vztahu jsem vysadila antikoncepční pilulky. Oba jsme se shodli, že nyní je ten správný čas, protože v pětatřiceti už začínal hrát čas proti mně. Za tři roky jsem však stále nebyla těhotná, o to více však zoufalá.

Někteří lékaři nám potvrdili, že jsme oba zdraví a že neexistuje žádný medicínský důvod pro naši bezdětnost. Dokonce jsme odjeli na exotickou dovolenou v naději, že úplně jiné prostředí nám udělá dobře a vše se zlepší. Nepomohlo ani to.

Informovali jsme se o umělém oplodnění, dárcovství spermií. Po dlouhém rozhodování a mnoha slzách jsme dospěli k názoru, že nechceme přírodě zasahovat do řemesla. Když to nemá být, pak bohužel budeme muset žít bez dětí. I tak budeme šťastní.

Přestože jsme udělali toto rozhodnutí, tak byl pro mě každý pohled na dětský kočárek, hřiště, na každou mámu s dítětem byl pro mě těžkou ranou. Byla jsem z toho nekonečně smutná.

Aleš se pak stále pokoušel přivést mě na jiné myšlenky a neustále mi ukazoval, jak moc mě miluje. Hodně jsme toho podnikali, hodně jsme cestovali a odreagovávali jsme se, jak se jen dalo.

Přišlo to naprosto nečekaně

Krátce po mých jednačtyřicátých narozeninách mi vynechala menstruace. Pro mě to bylo jasné znamení, že přichází přechod a že musím pohřbít už i tu poslední naději na dítě. A pak přišla každoroční prohlídka u gynekologa.

Řekl, že mi gratuluje k těhotenství.  Myslela jsem si, že se zastavil svět. Moje radost byla však tlumená strachem, že by naše dítě mohlo být postižené kvůli mému věku. Další týdny byly nesnesitelné.

Teprve když všechny důležité testy potvrdily, že naše děťátko je zdravé, mohla jsem si začít užívat těhotenství. Byl to neuvěřitelný pocit, když mi po porodu dali dcerku do rukou.

Ta jemná pokožka, maličké ručičky a nožičky, tento malý, bezmocný človíček, za kterého budu mít v budoucnu odpovědnost, všechno mě neuvěřitelně dojalo. Dnes už je dcera středoškolačkou, ale já jsem osudu stále vděčná za tento drahocenný dar.

Daniela M. (60), Mariánské Lázně