Nikdy nevíme, kdy se lidé, s nimiž jsme se nerozešli v dobrém, znovu objeví v našem životě.
Přihodilo se mi to sice už před dvaceti lety, ale nepříjemný pocit z toho budu mít asi už napořád. Svého prvního manžela jsem si nevybrala dobře.
Byl to tenkrát takový ten častý důvod k uzavření sňatku: chodila jsem krátce s klukem a přišla do jiného stavu. Naši byli dost zásadoví, bydleli jsme na vesnici a Václav se nijak svatbě nebránil. Můj osud byl tedy rozhodnut, aniž bych do toho mohla nějak mluvit.
Měl mě v hrsti
S Václavem jsme se vlastně pořádně neznali. Až v manželství mi došlo, že se k sobě vlastně nehodíme. Měli jsme málo společných zájmů, dokázali jsme se hádat o hloupostech. Manžel byl ješitný, urážlivý, panovačný. Neměli jsme si pořádně o čem povídat.
Soustředila jsem se na výchovu dcery, ale strašila mě představa, že bych s Václavem měla zůstat napořád. Kvůli dítěti jsem se však nechtěla rozvádět. Čekala jsem na dobu, až dcera vyroste a osamostatní se.
Měla jsem pak v plánu svého muže opustit nebo jsem doufala, že odejde sám, za jinou ženou.
Manželovi ale náš styl života vlastně vyhovoval. Vytvářela jsem mu zázemí a on měl nade mnou ekonomickou moc, protože vydělával mnohem více peněz než já. Mě nemohli podporovat ani rodiče, otec zemřel a maminka stěží uživila sebe.
Dcera mě zklamala
Pak se stalo něco, co nebylo v mých plánech a všechno urychlilo. Získala jsem novou, mnohem lépe placenou práci. Už jsem nebyla na manželovi tak závislá. Projevilo se to i na mém sebevědomí a výsledkem byly časté hádky.
Nakonec jsem to nevydržela a podala žádost o rozvod. Nechtěla jsem už s Václavem za žádnou cenu zůstávat. Netušila jsem, jak složitá a tvrdá bitva to bude. Tím, že jsem návrh podala já, dotkla jsem se manželovy ješitnosti.
U soudu jsme se přetahovali o majetek, o kontakt s dcerou. Byla jsem z toho nervově skoro na dně. Dcera se nakonec bohužel rozhodla pro Václava.
Měla ke svému otci vždy o něco bližší vztah než ke mně – a koneckonců jsem to v jejích očích byla nyní já, kdo rozbíjel rodinu.
Jako matce mi to pochopitelně bylo moc líto a trápila jsem se tím. Nemohla jsem ale dceru nutit násilím. Zůstala jsem tak sama, z čehož jsem měla několik měsíců deprese. Pak jsem si ale uvědomila, že přesto mě to jako matku ranilo.
Dlouho jsem se s tím těžce smiřovala. Nemohla jsem ale nic dělat. Zůstala jsem tak sama. Nejprve jsem z toho tehdy byla v depresi, ale postupně jsem se vzpamatovala a uvědomila si, že každý konec je vlastně i začátkem.
Přišel mi udělat scénu!
Po nějaké době jsem si našla jiného partnera. Martin byl rozvedený jako já a oproti mému bývalému manželovi doslova zlatý člověk.
S Václavem ani dcerou jsem kontakt neudržovala, nevyužívala jsem ani možnost, kdy bych si vlastní dítě mohla dvakrát za měsíc vzít na víkend.
S Martinem jsem se o svém minulém vztahu moc nebavila, on rovněž nevyzvídal. Po třech letech jsme se rozhodli, že se vezmeme. O Václavovi jsem se jen doslechla, že se přestěhoval někam do západních Čech. A přece jsme se ještě jednou viděli – a nebylo to příjemné.
Jednoho dne totiž přišel na oslavu, kterou jsem měla s Martinem, jeho příbuznými a mými kamarádkami. Nějak si o mně všechno zjistil a přišel mi po letech udělat scénu.
Přede všemi vychrlil příval lží a výmyslů, o tom, jak jsem doma nic nedělala, jen se tahala s chlapy a pila alkohol.
Naštěstí mě všichni přítomní dobře znali, a bylo jim jasné, kdo z nás má pravdu. Martinův starší bratr pak násilím Václava vyvedl pryč.
Moje vztahy to nijak neohrozilo, jen jsem si zpětně uvědomila, jakou chybu jsem kdysi udělala, když jsem si s prvním mužem něco začala!
Eva L. (60), Opava
