Myslím, že jsem dobrá hospodyně. Moje maminka s babičkou mě už od dětství učily vařit a starat se o domácnost. Bavilo mě pracovat v kuchyni, péct, vařit a smažit. Také mi to šlo a hodně dobře.

Maminka mi vždycky říkala, že na své kuchařské dovednosti utáhnu každého chlapa. Vlastně měla pravdu. Dneska se z vaření dělá nóbl koníček, ale já vyrůstala v době, kdy se na vaření nahlíželo jako na ztrátu času.

Většina holek se vařit neučila a všichni milovali „jídla z pytlíku“. Kamarádi ze mě byli na větvi, když jsem přinesla buchty nebo na výlet vzala buřty na pivě, které stačilo jen ohřát. Měla jsem ctitelů, že jsem nevěděla, co s nimi. Chlapi jsou holt jednodušší.

Rozuměli jsme si

Vařila jsem jako divá a stejně jsem i jedla. Ale měla jsem štěstí. Prostě jsem patřila mezi ty holky, které netloustnou. Byla jsem pěkná, oblíbená, měla jsem spoustu nápadníků. S Tomášem mě seznámila kamarádka, když mi bylo pětadvacet.

Kluků kolem mě sice bylo dost, ale i když jsem se už nějaký čas chtěla vdávat, nějak jsem pořád nemohla najít toho pravého. Tomáš se mi líbil. Moc toho nenamluvil, byl takový seriózní, ale když už něco řekl, mělo to váhu.

Párkrát jsme se sešli, ale pořád jsem si nebyla jistá, jestli má o mě zájem. Na rozdíl od jiných se moc neprojevoval. Ale o mých narozeninách mi popřál, dal mi kytku a řekl mi, že se do mě zamiloval a co prý s tím budeme dělat.

A tak jsme spolu začali chodit a byla to paráda. Svatbu jsme měli krásnou a já byla přesvědčená že spolu budeme mít úžasný život. Měli jsme.

Bavila mě péče o domácnost

Po Tomášových prarodičích jsme zdědili domek, který jsme s velkou péčí zrekonstruovali. Tři roky po svatbě se nám narodila Adélka, pak Hanička a nakonec Vojtík. Byla to honička, ale krásná. Zjistila jsem, že starat se o rodinu je moje poslání.

Neuvěřitelně mě bavilo pořád doma něco vylepšovat, zkoušet nové recepty, pěstovat na zahrádce zeleninu, kterou jsme ještě nezkusili, zavařovat, prostě být hospodyňka na plný úvazek. Jenže za všechno se platí. Ve dvaceti jsem byla jako proutek.

Ve třiceti jsem byla průměrná máma od dětí. Po třicítce se ale něco změnilo. Nevím, jestli jsem se přestala tolik hýbat nebo se stalo něco jiného. Zkrátka jsem začala tloustnout. Mrzelo mě to, ale ne moc.

Tomášovi to nevadilo, on nabíral také, a možná dokonce rychleji než já. Není divu, když jsem pro nás všechny tak vyvařovala a rozhodně jsem se nedržela zpátky. Děti byly v pohodě, pohybu měly dost, a tak jim nehrozilo, že by byly tlusté.

Takže jsem nakonec nechala pochybnosti plavat a s Tomášem jsme si dělali legraci, jak nám klidný život svědčí.

Hodně jsme zpohodlněli

Když děti začaly chodit na střední školu a do učení, přinášely domů rozumy o jídle a zdravé výživě. Byly to boje. Někdy jsem jim vyhověla, jindy jsme se hádali, ale celkově to na náš životní styl moc velký vliv nemělo. S Tomášem jsme hodně zpohodlněli.

Nehýbali jsme se, dopřávali jsme si. Ani v práci jsme neměli moc důvodů se hýbat, takže kila šla nezadržitelně nahoru. Děti do nás šily, ale když se odstěhovaly, bylo to jen jednou za čas a to se dalo snést.

Dlouho se o nás dalo říci, že jsme sice tlustí, ale zdraví. Jenže pak začal mít Tomáš problémy. Pořád měl žízeň, v noci chodil každou chvíli na záchod, byl unavený a chytla se ho každá nemoc. Takže nakonec k doktorce musel.

Byl na tom zle

Jen ho viděla ve dveřích, už ho hnala na krev a další vyšetření. Co mu zjistili, to jsem z něj musela dolovat. Nechtělo se mu, protože na tom byl tak špatně, že by na to nejraději zapomněl. Cukrovka, vysoký cholesterol, vysoký tlak, opotřebované klouby!

Vyděsil mě. Bylo mi jasné, že musíme něco udělat. V první řadě jsem si taky došla k lékaři. Nebyla jsem na tom tak zle, ale k slavení to nebylo. Doporučení byla jasná. Pohyb a dieta. Byla jsem rozhodnutá, že začneme s obojím. Měla jsem kvůli Tomášovi výčitky.

Jenže právě u Tomáše jsem narazila. Nechtěl o změně ani slyšet. Prý proč, když může brát prášky. Na procházku jsem ho nedostala, a když jsem připravila zdravější jídlo, dožadoval se toho, co jsem vařila obvykle.

Snad pomůže psycholožka

Snažila jsem se mu vysvětlit, že to není žádná legrace. Přesvědčovala jsem ho, že to společně zvládneme. Jenže on jako by mě neslyšel. Obrátila jsem se na děti. Zkusily svého tatínka přemluvit, ale i to bylo marné.

Nakonec jsem se, po dlouhých hádkách, definitivně rozhodla, že s ním nebudu diskutovat a prostě začnu vařit zdravě. Já hubla, Tomáš ale ne. Přestal jíst doma a začal chodit do hospody. Před nedávnem jsem ho dokonce nachytala jak se v cukrárně cpe dorty.

Nerozumím tomu, nerozumím mu. Domluvila jsem si sezení u psycholožky, protože mu chci pomoci. Za to, jak na tom je, nesu svůj díl viny. Pořád ho mám ale strašně ráda a nechci dopustit, aby se zničil. To by mi zlomilo srdce, nepřežila bych ho ani o jediný den.

Eva (62), jižní Morava .