Odpočinku v důchodu jsem si užívala jen krátce. Potom přišel šok. Naši mladí se ocitli na dlažbě a já je musela živit.
Bylo mi pětašedesát a užívala si každého dne, kdy jsem nemusela vstávat brzy ráno do práce. Byla jsem už dlouho vdova a tak jsem musela spoléhat sama na sebe. Uměla jsem spoustu „mužských“ prací a další se učila tak říkajíc na pochodu.
Opravila jsem plot, vyměnila pojistky a dokonce jsem i sama obložila koupelnu novými kachličkami. Bydlela jsem v domku po rodičích a tam těch oprav bylo potřeba hodně. Zahrádku jsem osázela keříky rybízu a vyráběla pro dospělou dceru i příbuzenstvo marmelády.
I boudu pro svého milovaného pejska jsem si zhotovila sama, kdo by platil horentní sumy za hotovou z obchodu! Starost o zahrádku mi zabrala vždycky celé dopoledne a odpoledne jsem se mohla věnovat koníčkům.
U dveří mi zazvonili bezdomovci
Chodila jsem zpívat do sboru a taky hrála ochotnické divadlo. Nikdy jsme se nenudila. Jen mi scházela vnoučata. Dcera s manželem bydlela daleko a na děti neměla pomyšlení.
Podnikala s nějakou kancelářskou technikou, nebo tak něco. Nebylo to tajné, jen jsem ty technické věci kolem počítačů moc nechápala. Mladí si pořídili auto a byt, vedlo se jim dobře. Tedy, myslela jsem si to, dokud mi jednoho dne nezazvonili u dveří.
Dcera, bledá jako stěna, mi hned na prahu řekla: „Mami, máme průšvih. Zkrachovali jsme!“ Ten její neříkal nic, jen koukal úplně zničeně. Neměla jsem mu nic za zlé, byl na dceru vždycky moc hodný a na mě taky.
Tak jsem jim uvařila dobrou večeři a nechala si vyprávět, co se stalo. No, pár lidí jim nezaplatilo, pár je podvedlo. Z úspěšných podnikatelů se stali zkrachovalci bez domova a s dluhy na krku.
Zeť mi vnukl nápad
„Budete bydlet tady, pár dní si odpočinete a potom něco vymyslíme,“ utěšovala jsem je, ale bylo na nich vidět, že tomu moc nevěří. Pracovních příležitostí u nás moc není. A začít podnikat bez koruny v kapse a s dluhy taky nebylo snadné.
Dny ubíhaly a stále se nic nedělo. Dcera se ploužila domem jako stín a zeť si dost neúspěšně sháněl zaměstnání. Nakonec v zoufalství přijal místo řidiče autobusu. Byl věčně pryč a většinu platu šlo na splácení dluhů.
Už jsem se na to nemohla koukat. Stále jsem přemítala, jak mladým pomoct, ale nic mě nenapadalo. Jednou přišel dceřin manžel z práce a hladově se pustul do ještě teplých buchet, které jsem před chvílí vytáhla z trouby.
S plnou pusou se na mě otočil: „Teda mamko, něco tak skvělého jsem ještě nejedl. Za tohle by vám chlapi u nás urvali ruce!“ Byla jsem potěšená a zároveň naštvaná. Vždyť on jich na posezení snědl půl pekáče.
Začala jsem péct buchty ve velkém
V noci, když jsem jako obvykle nemohla spát, jsem si na ten rozhovor vzpomněla. Přehrávala jsem si, jak nadšeně mě chválil a jak se cpal a nemohl přestat. A v tom mě to napadlo.
Budu péct buchty na kšeft! Hned jsem sedla v kuchyni ke stolu a sepsala, co všechno budu potřebovat. Od všech povolení až po trouby, plechy a další věci nutné k výrobě buchet, koláčů a možná dalších sladkých laskomin.
U snídaně jsem ještě ospalým dětem oznámila, co chystám. Zeť byl nadšený, dcera už míň, ale neprotestovala. Byla tak bezradná, že by asi kývla úplně na všechno. Šlo to docela rychle a nakonec jsem získala i všechna povolení, což bylo horší než cokoli jiného.
Začala jsem buchtami, které zeťák prodával kolegům a taky dodával do několika nádražních stánků, které měl na té své autobusové trase. Po všem se vždycky jen zaprášilo! Ale na nějaké zbohatnutí to nebylo, ač jsem pekla od rána do noci.
Stala jsem se podnikatelkou na plný úvazek
Stála jsem znovu před otázkou, co dál. A opět v noci mě to napadlo. Přistavíme k domku velkou místnost a rozjedeme ty dobroty ve velkém. Zeť přestal jezdit autobusem a z dcery se stala obchodní zástupkyně.
Náš starý Trabant jsme oblepili reklamami, čerstvě dostavěnou místnost jsme vybílili a začali péct moje buchty ve velkém. A tak se ze mě stala na stará kolena nechtěně podnikatelka. Mladí už dluhy splatili a poctivě pracují v naší rodinné firmě.
Kdyby mi někdo před pár lety řekl, že zase budu vstávat brzy ráno do práce, a navíc úplně dobrovolně, vysmála bych se mu!
Daniela K. (68), Slaný
