Květa, moje o tři roky starší sestra, byla od dětství trochu jiná. Spolužáci jí nazývali bláznivou Viktorkou. Byla tichá, stranila se kolektivu a nepotřebovala běhat s dětmi venku nebo si s nimi hrát.

Když jsme trochu povyrostly a začali se kolem nás motat kluci, Květa všechny odpálkovala. „Debilové,“ procedila vždycky naštvaně.

Ve škole byla premiantka. Ani se nemusela učit. Všechno jí šlo samo – matematika, čeština i chemie, ale nejvíc ji zajímala příroda. Znala všechno ptactvo, které létalo k nám na zahradu, každou luční bylinu i veškeré broučky.

Všechno živé milovala a nezabila by ani mouchu plácačkou. Také jí zajímaly cizí jazyky. Ve škole jsme měli jen ruštinu, ale ona se zájmem sháněla anglické, německé a francouzské učebnice a místo toho, aby se bavila s vrstevníky, učila se slovíčka a členy.

A její vůbec největší vášní bylo malování. Dokázala sedět hodiny zavřená sama v místnosti jen se svými barvami a plátnem.

Bála se lidí?

Kontakt s lidmi jako by ji spíš obtěžoval. Malovala tak krásně, že už po střední škole dostávala zakázky na ilustraci dětských knížek. Kreslila i pro radost, ale měla zakázky i na velké obrazy.

Nakonec se stalo malování její hlavní obživou a občas si přivydělávala i překladem knih.

Vždycky byla moc šikovná, ale tím jak byla uzavřená a stranila se společnosti, nikdy jsme neměly vřelý sesterský vztah. Ale musím přiznat, že v dospělosti jsem byla skoro jediná, s kým udržovala pravidelný kontakt. Rodiče nám brzy zemřeli. Já jsem se ve dvaceti vdala a Květa zůstala v domě po rodičích sama.

Pomluvy

Muži ji nezajímali, děti už vůbec ne. V okolí se říkalo, že žije s nějakou přítelkyní, ale nikdy jsem u Květy nikoho neviděla a nikdy se mi s tím nesvěřila.

Věděla jsem jen o sousedce Miládce, podobně potrhlé ženské, která je bylinkářka, ale ta má vlastní rodinu a děti.

Živila se, jak se dalo

Květa nikdy nebyla zaměstnaná a peníze získávala z obrazů, ilustrací a překladů. Vždycky jí to stačilo, a když měla nouzi, prodávala své obrazy a dělala karikatury na různých jarmarcích nebo poutích.

Kolikrát jsem jí chtěla finančně pomoct, ale vždycky odmítla a byla ještě uražená.

Čím byla starší, tím víc si odříkávala. A hlavně čím byl starší dům, ve kterém žila, potřeboval víc investic, na které neměla. Její chátrající stavení i zahrada byly trnem v oku jejím sousedům.

Postupně si nechala celý dům zarůst, vstupní bránu měla obrostlou růžemi jako Šípková Růženka.

Její dům byl kvůli trnům úplně nedobytný. Možná to udělala naschvál. Sama totiž používala zadní vchod ze zahrady. Nechtěla, aby ji někdo navštěvoval, otravoval. Jednou jí nějaký vandal rozbil okno do ulice.

Než aby ho nechala opravit, pobila ho prkny a byla ráda, že na ni aspoň nikdo nevidí. Nakonec to udělala i s druhým oknem, ač to nebylo třeba.

Je na mizině, ale pomoc nechce

Nyní je Květa v důchodovém věku. Protože nikdy nechodila do práce, nemá nárok na důchod. Byla jí vypočítána pouze podpora, která činí něco přes tři tisíce korun. Žádné pracovní nabídky už nemá, nemaluje, protože nemá na barvy a na všechno zanevřela.

Květa živoří, ale pomoc nepřijme. Pěstuje si zeleninu a chová slepice a pár králíků. Víc prý nepotřebuje. V zimě jí jen brambory a jednou za měsíc zabije slepici, ze které vaří týden.

Vypadá jako bezdomovkyně a kdyby neměla ten starý dům, ze kterého je rozpadající se chatrč, jistě by se jí stala.

Nemyje se. Ke studni, která je společná se sousedy, ji oni zamezili přístup, protože ji prý Květa kontaminovala svými nehygienickými způsoby. Nedávno byla odstřižena od elektrické energie, protože neplatila poplatky.

Svítí tedy jen svíčkami, nemá televizi. Jen staré malé rádio na baterky. Díky němu je v obraze. Ač je polobláznivá, má přehled o politice i světovém dění. Topí dřevem, pro které chodí po setmění do lesa.

Úplně se odřízla od lidí

Trpí asi stihomamem, protože mi tvrdí, že ji všichni z vesnice sledují a koukají na ni skrz prsty. I kvůli tomu si zabednila ta okna. Jedině od Miládky si nechává natočit kanystr pitné vody a občas k ní chodí žebrat o kávu.

Moji pomoc nepřijme. Když ji přijedu navštívit, dělá, že není doma. Tak ji nechám před dveřmi alespoň tašku s nákupem.

Karolína P. (63), Zruč nad Sázavou