Až po letech jsem pochopila, co nás to tehdy asi potkalo.

Bylo to někdy pozdě na podzim, už je to skoro dvacet let. Můj manžel a já jsme se vraceli domů z návštěvy mojí sestry na Moravě. Měli jsme před sebou ještě kus cesty.

Silnice byla stará, úzká, s ostrými zatáčkami a lemovaná hustým, tmavým lesem. Místní jí říkali „Černá cesta“ a já jsem nikdy moc nechápala proč, dokud nepadla úplná tma. Světlo z našeho starého auta tehdy sotva proráželo tu temnou hradbu stromů.

Objevilo se to najednou

Blížili jsme se k úseku, kde se silnice táhla do mírného kopce a na jejím vrcholu byl malý, nevýrazný křížek. Vždycky jsem u něj na chvíli polevila z pedálu, takový zvyk. Byla už hluboká noc, možná kolem druhé hodiny ranní.

V autě bylo ticho, jen slabé šumění rádia a zvuk motoru. Manžel už chvíli spal, opřený hlavou o okno. Najednou, těsně před vrcholem stoupání, se před námi objevilo světlo. Nebylo to světlo auta. Nedalo se splést s dálkovými světly.

Bylo to velké, kulaté světlo, zářilo jasnou, mléčně bílou barvou, a vznášelo se těsně nad úrovní silnice. Působilo jako koncentrovaný měsíční svit.

V první chvíli jsem si myslela, že se jedná o nějaký velmi silný reflektor, který sem zabloudil z nějakého blízkého stavení.

Ale kolem žádné domy nebyly, jen ten les a my. To světlo nevrhalo žádné stíny. Prostě jen bylo. Instinktivně jsem šlápla na brzdu a manžel se probudil. Když spatřil světlo, zeptal se nechápavě, co to je.

Doprovázely ho zvláštní jevy

Stáli jsme tam několik dlouhých vteřin. Světlo se nepohybovalo. Jen tam viselo ve vzduchu, asi padesát metrů před námi. Nebudilo ale hrůzu, spíš obdiv. Cítila jsem zvláštní klid, který se mísil s hlubokým úžasem. Manžel mě vyzval, abychom jeli dál.

Rozjela jsem se směrem ke světlu. Čím blíže jsme byli, tím bylo intenzivnější. Vzpomínám si, že v momentě, kdy jsem měla pocit, že ho už brzy projedeme, jsem pocítila silné mravenčení, které mi proběhlo od konečků prstů až k temeni hlavy.

V autě se výrazně snížila teplota, jako by v našem malém prostoru vládla zima, i když venku nebylo nijak chladno. Rádio, které předtím slabě šumělo, se z ničeho nic vypnulo. Pak se světlo rozprostřelo kolem nás.

Nebyl tam žádný náraz, žádný hluk, jen ten zářivý, teplý pocit všude kolem. Trvalo to jen zlomek vteřiny, a potom jsme byli na druhé straně. Zastavila jsem. Světlo bylo pryč. Zmizelo beze stopy.

Silnice byla opět jen temná a prázdná. Nechápavě jsme na sebe s manželem hleděli. Uvědomila jsem si, jak se mi třesou ruce na volantu. Zapnula jsem rádio.

Už zase hrálo, přesně tam, kde předtím přestalo. Teplota v autě byla opět normální. Jediným hmatatelným důkazem bylo to ticho, které na chvíli vládlo, než jsme se vzpamatovali.

Našla jsem možné vysvětlení

O tom zážitku jsme pak mluvili jen málokdy. Když jsme se pokoušeli najít logické vysvětlení – meteorologický jev, optická iluze, odraz – nic nepasovalo. To světlo bylo příliš jasné, příliš blízko u země a příliš záměrné.

O pár let později jsem četla v jednom starém časopise krátkou zmínku o tom, že se u onoho křížku kdysi stala nehoda, při které zahynula mladá matka. V té chvíli mi všechno do sebe zapadlo. To světlo nebylo varování, ani hrozba.

Byl to jen klidný, dočasný záblesk něčeho, co překračuje náš běžný svět. Od té doby vím, že existují jevy, pro které nemáme pojmenování ani vzory a které prostě jen musíme přijmout.

Jsou součástí naší cesty, i když jen na malý okamžik. A ten krátký úsek na Černé cestě mě naučil, že i v té nejhlubší tmě může být ta největší záře.

Andrea N. (59), Pardubice