Byla jsem tenkrát v útlumu a neznámý mladík mě probudil.

Ve třiadvaceti letech mi kdysi připadalo, že můj život už bude pořád stejný. Každé ráno se podobalo druhému a dny ostatně také.  Měla jsem po bouřlovém rozchodu a krizi, která mě dovedla až do léčebny. Vztahů jsem se bála.

Romantik na první pohled

Z domu jsem vycházela kolem půl sedmé a šla přímo na zastávku tramvaje, která mě přes půlku města odvezla do práce. Pak se však stalo něco, co tento stereotyp narušilo. Na zastávce stál mladý muž asi v mém věku. Na první pohled se od ostatních lišil.

Hluboké tmavé oči, po ramena spadající vlasy a knížka, kterou si tiskl k hrudi, z něho dělaly doslova romantické zjevení. Také on si mě všiml a naše pohledy se na chvíli střetly. Byla to pro mě změna po tom ročním bludném kruhu.

Nejradši bych ho oslovila a pozvala na procházku. To už ale přijížděla tramvaj a já jsem do ní nastoupila. Mladík s ní bohužel nejel, čekal na jinou linku.

Musela jsem na něho pořád myslet. Chtěla jsem ho znovu spatřit. Přemýšlela jsem, zda jezdí každé ráno v tuto dobu pravidelně a odpověď zněla „ne“, protože to bych si ho musela všimnout dřív.

Růže mě spíš polekala

Druhý den jsem poprvé svůj rytmus narušila a na zastávku přišla o něco dřív. Nechala jsem si dokonce ujet svůj pravidelný spoj – a moje čekání bylo odměněno. Opravdu přišel, snad ještě působivější než včera.

K ničemu jsem se však neodhodlala a on také ne. Celý den jsem však cítila radost z toho, že jsme se znovu viděli. Doufala jsem, že i on si přinejmenším alespoň jednou vzpomněl. Pravda byla taková, že jsem se bála dalšího citového vztahu.

Můj zájem o romantického mladíka byl spíš vnitřní hrou… a ta se také v následujících dnech rozehrávala víc a víc. Takhle to šlo několik týdnů. Ráno na zastávce se pro mě stalo nejdůležitějším okamžikem dne.

Dokázala jsem z těch pár minut žít až do večera. Jednoho dne udělal romantik další nečekaný krok. Nastoupil místo do své linky do té mojí. Došlo mi, že chtěl prostě vidět, kam jezdím. Nic se ale nestalo, neoslovil mě a já také neměla odvahu.

Několik dní nato jsem prožila zklamání, když mladík na zastávce nečekal. Na lavičce byla ale položena růže. Nemusela jsem mít příliš přebujelou fantazii, abych si domyslela, že ta růže je od něho a patří mně.

Místo abych měla z té růže radost, pocítila jsem strach. Stáhla jsem se do sebe a v následujících dnech jsem začala jsem jezdit o něco dřív, abych se s mladíkem nepotkávala.

Čekala jsem už marně

Po týdnu „trucování“ jsem přišla na zastávku opět ve stejnou dobu. K mému zklamání tam romantik nebyl. Čekala jsem ještě nějaký čas a nakonec jsem místo do práce jela domů, s tím, že mi není dobře.

Během dne jsem si uvědomovala, jak moc jsem na tom romantikovi závislá. Moje touha po něm byla najednou větší než můj strach z bližšího seznámení. Přála jsem si, abych už zítra opět pohlédla do jeho očí. Chtěla jsem, aby se něco stalo.

Nebyl tam ani druhý den. Nepřišel ani třetí den, ani čtvrtý ani kterýkoliv další. Nejprve jsem padla na úplné dno zoufalství a rodiče se o mě opět báli. Sama jsem počítala s tím, že znovu skončím v léčebně.

Pak, když jsem pochopila, že už ho možná nikdy neuvidím a smířila se s tím, začala jsem být vděčná za to, že jsem něco podobného prožila. Opravdu už jsem ho nepotkala. Nevím, kým byl a co se s ním stalo, vím ale, že mě svým způsobem probudil.

Do půl roku od toho ranního setkávání jsem si našla vztah a pak se i vdala a založila rodinu. Dnes mám už i vnoučata.Na to jemné zachvění srdce, které jsem cítila při každém příchodu na zastávku, ale nikdy nezapomenu!

Petra V. (57), Praha