Zamilovaný člověk nevidí a neslyší, bohužel občas i ke své škodě.    

Celý život jsem se považovala za poměrně inteligentní ženu, kterou jen tak někdo s ničím nenapálí. Až po padesátce jsem se přesvědčila, že pokud je člověk osamělý a zamilovaný, stane se snadnou obětí manipulace.

Náhle jsem byla vdovou

Zatímco polovina mých kamarádek se po čtyřicítce rozvedla, mě potkala horší rána osudu. Ovdověla jsem. Stalo se to v době, kdy náš jediný syn už nastoupil po maturitě do práce a měl přítelkyni. Manželova nemoc byla zákeřná a postupovala neuvěřitelně rychle.

Vím, že se na takové věci nedá připravit, ale my jsme neměli opravdu skoro žádný čas. Na začátku roku se můj muž dozvěděl krutou diagnózu a než přišlo jaro, musel být umístěn v hospicu, kde za dva týdny zemřel.

Byla jsem tak šestačtyřicetiletou vdovou a ze svého zármutku jsem se vzpamatovávala skoro tři roky. Nehledala jsem útěchu v jiné mužské náruči, občas jsem se scházela s kamarádkami a většinu energie jsem vrhala do práce.

Teprve kolem padesátky jsem si uvědomila, že mám možná před sebou ještě spoustu let a nebylo by příjemné trávit je pouze sama. Rozhodně v tom nebyly ekonomické důvody, byla jsem velmi dobře zajištěná až do smrti.

S mužem jsme si dělali velké úspory na stáří, kdy jsme si chtěli užívat života a hodně cestovat.

Měla jsem z něho komplexy

Zjistila jsem, že v mém věku není tak snadné najít spolehlivého a čestného muže. S ženatým bych si samozřejmě nic nezačala. Díky inzerátu na internetové seznamce, kam mi přišlo celkem dost odpovědí, jsem prožila několik schůzek, většinou s trapným výsledkem.

Nikdo z dotyčných mě nezaujal, při osobním setkání působili často až hloupě nebo vulgárně. Už jsem to chtěla vzdát, když jsem dostala ještě jednu opožděnou odpověď. Muž na přiložené fotce mě silně zaujal. Vizuálně to byla z mé strany láska na první pohled.

Psal vybraně, bez chyb, bylo vidět, že je inteligentní. Jmenoval se Jaromír a byl o pět let mladší. Jestliže jsem proti těm ostatním mužům cítila něco jako převahu, vůči Jaromírovi jsem okamžitě měla spíš něco jako komplex méněcennosti.

Před domluvenou schůzkou jsem se bála, že se mu nebudu líbit. Pracovala jsem na svém vzhledu a make-upu tak usilovně, až jsem se před odchodem při pohledu do zrcadla zhrozila.

Naštěstí jsem dostala rozum a protože jsem měla časovou rezervu, upravila jsem se do přirozenějšího stavu.

Malovala jsem si to růžově

Setkání dopadlo nad očekávání. Jaromír byl skvělým společníkem a v jeho očích jsem viděla upřímný zájem o to, co říkám. Po prvním rande následovalo další a události nabraly rychlé obrátky.

Musela jsem si přiznat, že ještě nikdy jsem se do nikoho nezamilovala tak rychle a tak hluboce. Láska oslepuje a tak když začal Jaromír mluvit o svých finančních problémech, nebylo mi to podezřelé.

Hrál se mnou klasickou hru na předstíranou lásku a prosbu o pomoc. Mnohokrát jsem o tom předtím četla a pozastavovala se nad ženskou naivitou. A přitom jsem jednala úplně stejně.

Zatímco jsme si růžově malovali budoucí život a připravovali svatbu v co nejbližším termínu, pomalu ze mě Jaromír vytahoval peníze. Nepociťovala jsem to jako újmu, vždyť jsem byla finančně zabezpečená.

Nezbystřila jsem ani tehdy, když se z tisíců staly desetitisíce a pak i statisíce. Měla jsem prostě klapky na očích. Moje úspory se ztenčily na polovinu, ale já jsem si říkala, že na penězích nezáleží, že hlavní je štěstí v lásce, které znovu prožívám.

Pak jednoho dne Jaromír zmizel. Byl pryč, prostě se vypařil. Na adrese, kde měl bydlet, jsem ho marně hledala a teprve tehdy jsem pochopila, proč jsme se scházeli jen u mě.

Mobilní telefon hlásil neexistující číslo a ve firmě, kde měl pracovat, nikoho takového neznali. Obrečela jsem to, protože takhle brutálně se rozbil můj sen o šťastném vztahu. Už jsou to dva roky, ale já dávám dál přednost samotě. Podruhé už asi těžko někomu uvěřím sladká slova.

Dana F. (53), Praha