Každodenní nuda mě ubíjela. Potom jsem dostala nečekanou radu, která mi úplně změnila život.
Celý život jsem bývala velmi aktivní. Lenošení se mi protivilo a nudu jsem nikdy neznala. S manželem jsme lezli po horách, lyžovali a v létě chodili na dlouhé túry. Prochodili jsme celé Tatry a Krkonoše znali jako svoje boty.
Děti mi osud odepřel, ale vynahradila jsem si to jinak. Pracovala jsem jako vychovatelka a tak jsem vedla spoustu kroužků pro děti. Můj život byl šťastný a naplněný. Všechno se změnilo po smrti manžela. Ostatní měli rodinu, děti a vnoučata, někdy i pravnoučata.
Cítili se být užiteční. Já neměla nikoho a byla jsem čím dál osamělejší. Samozřejmě, měla jsem spoustu známých a moje „vypůjčené“ děti, jak jsem jim vždycky říkala, mě chodily navštěvovat. Ale byly už dospělé a měly svůj život. Ocitla jsem se, tak říkajíc, na slepé koleji.
Poradila mi zdravotní sestřička
Zdraví už mi také nesloužilo jako dřív a o nějakých dlouhých výšlapech jsem si mohla nechat jenom zdát. A nějaké pomalé vycházky v místním parku mě nelákaly. Celý den jsem jen nudila a nevěděla, co si sama se sebou počít.
Nakonec jsem se svěřila sestřičce u mého obvodního lékaře. Vlastně jen z nouze, protože jsem si neměla ani s kým pořádně popovídat. „Vezměte si k sobě nějakého podnájemníka.
Barák máte velký dost a nebudete tak sama!“ radila mi a já tenhle nápad okamžitě zamítla.
Nesnesla bych nějakou hlučnou osobu, co si bude pouštět metal na plné pecky! Ona se ale smála. Prý to myslela úplně jinak! „Já myslela nějakého vašeho vrstevníka.
Všichni si podávají žádosti do Domova důchodců, ale vždyť by mohli bydlet společně a vzájemně si pomáhat! Viděla jsem to v cizině, když jsem tam pracovala!“ vysvětlovala mi trpělivě a já v tu chvíli změnila úplně názor. Vždyť ta holka má pravdu! Proč tohle nezkusit!
Podnájemník si mě našel sám
Cestou domů jsem plánovala, kolik lidí se ke mně vejde. Čím víc jsem ale přemýšlela, tím víc překážek jsem viděla. Stavební úpravy, koupelny, výmalba. A co zahrada, posezení… Peněz jsem sice trochu našetřených měla, ale není to velký risk? Sedla jsem si na lavičku a myšlenky se mi honily hlavou jako zběsilé.
Všechna ta pro a proti se mi prala v hlavě. Ani jsem si nevšimla, že si ke mně přisedl takový postarší pán. Zeptal se mě, na co myslím, že se tvářím tak hrozně vážně? Jeho otázka mě rozesmála. Hned jsem mu začala vyprávět, o čem uvažuji.
Pozorně mě poslouchal a potom mi navrhnul: „Šel bych do toho s vámi a rovnou si zamluvím jeden pokoj!“ Nájemné si odpracuji, jsem vyučený truhlář, ale umím skoro všechno. Nemohla jsem uvěřit svým uším. Taková náhoda! Brala jsem to jako pokyn osudu.
Lubomír, jak se ten pán jmenoval, se hned šel podívat ke mně domů. Další den už přišel s nářadím a metrem. Měřil, počítal, zapisoval. Já mu vařila a asistovala. Stala se z nás sehraná dvojice.
Něco jako pat a Mat, smáli jsme se vždycky, když se nám něco nepodařilo. A bylo toho docela dost.
O volné pokoje neměl nikdo zájem
S tím tvrzením, že umí všechno, to Lubomír dost přehnal. Ale i tak byl moc milý a pracovitý. Trvalo půl roku, než se mohl nastěhovat do prvního hotového pokoje. Zbývalo sehnat další podnájemníky.
Myslela jsem, že o pokojíky bude zájem, ale nebyl. Nikdo se nehlásil, nikdo nechtěl u nás bydlet. Až zafungovala další náhoda. Pomohla mi ta samá sestřička, která mě na celý nápad přivedla. Když jsem si vyzvedávala léky, hned se mě zeptala, jak se mi daří.
„Vypadáte o mnoho let mladší, než minule. Nebyla jste na nějaké omlazovací operaci?“ smála se a já jí hned vylíčila, co je u mě nového. Ani mě nenechala domluvit.
S pejskem je nás nakonec pět
„A máte ještě volný pokoj? Hned bych se nastěhovala!“ Okamžitě jsem souhlasila. Mít v domě zdravotní sestřičku je přece terno! A tak už jsme byli tři. Čtvrtý nájemník, vlastně nájemnice, si nás našla úplně sama.
Jednoho dne zazvonila u dveří a prosila o přístřeší. Prý ji chce její rodina odvézt někam do ústavu, ale ona nechce. „Mám pejska, mohl by tu být se mnou?“ prosila zoufale a já hned slíbila, že ano. Osmdesátiletá paní s pejskem k nám určitě patří.
A tak se z nás stala jedna velká rodina. Pejsek Azor, babička Maruška, Lubomír, sestřička Zorka a já. Kdysi osamělá ženská a teď majitelka malého penzionu. Ráno všem chystám snídaně. Večer hrajeme karty nebo posloucháme muziku.
Chodíme na vycházky a taky pořádáme různé akce pro děti. Jen tak, na zahradě, pro radost nás všech.
Jana V. (66). Lovosice
