Přijdeme jednou na svět znovu? Po své zkušenosti tomu pevně věřím.  

Své rodiče jsem měla hodně ráda, ale nejvíc na světě pro mě v dětství a mládí znamenala moje babička Dáša. Vždycky se mě zastávala, měla pro mě pochopení, spoustu věcí mě naučila. Naši byli hodně zaměstnaní. Babička mě často hlídala. Byla sama, ovdověla hodně brzy, dědu jsem vlastně ani nepoznala.

Výběr jména mě zaskočil

O babičku jsem přišla, když mi bylo šestnáct let. Den, kdy jí nečekaně zradilo srdce, byl nejsmutnější v mém životě. Často jsem pak na ní vzpomínala. Život šel dál a mně se v něm dařilo celkem dobře.

Se svými radostmi a občasnými trably jsem se chodila svěřovat na hřbitov k babiččinu hrobu. Vdala jsem se a hned zase rozvedla, protože můj první manžel dramaticky změnil po svatbě své chování – byl hrozně agresívní. Podruhé už mi to vyšlo.

Měli jsme dvě děti, jak jsme si přáli, nejprve syna, potom dceru. Zatímco syn se v životě dlouho hledal, dcera Lucie měla všechno jasně naplánováno a vytyčeno. Byla hodně rodinný typ, provdala se krátce po dvacítce. Do roka po svatbě čekali mladí dítě.

Podle ultrazvuku to měla být holčička. Dlouho pro ni vybírali jméno. Pak mě Lucie zaskočila, když mi řekla, že se jejich dcerka bude jmenovat Dagmar.

Sváděla jsem to na geny

Napadlo mě, jestli dceru neinspirovalo moje vyprávění o babičce. Ukázalo se ale, že Lucie si vlastně ani pořádně nepamatovala její křestní jméno. Byla dokonce tou shodou sama překvapená. Nedávala jsem to pak už do žádných souvislostí.

Všechno to začalo teprve tehdy, když se vnučka narodila. Porod proběhl v pořádku, z dcery se stala šťastná máma a ze mě neméně šťastná babička. Už když jsem poprvé pohlédla miminku do očí, měla jsem zvláštní pocit.

Nejprve jsem si říkala, že si jen namlouvám a že přání je otcem myšlenky, ale připadalo mi, jako bych v nich viděla pohled své babičky. Nikomu jsem to samozřejmě neříkala, stejně by to druzí lidé nepochopili.

Jak malá Dáša vyrůstala, viděla jsem podobu mezi vnučkou a její dávnou jmenovkyní čím dál tím víc. Myslela jsem si, že se prostě jen projevily geny, což se v přímé rodové větvi samozřejmě stává často. Názor jsem začala měnit, když se vnučka dostala do předškolního věku.

Neustále mě šokovala!

Pracovala jsem jako účetní na živnostenský list, takže jsem bývala často doma. Mohla jsem proto malou Dášu hlídat – stejně jako kdysi mě hlídávala moje babička. Jednoho dne jsem prohlížela staré fotografie, zatímco vnučka si hrála.

Přišla ke mně a začala se dívat na vybledlé černobílé obrázky. Pak ukázala prstem na fotku, kde byla moje babička s dědou. Zůstala jsem v šoku, když vnučka řekla, že to je Jirka. Tak se totiž opravdu můj dědeček jmenoval.

Moje překvapení narůstalo, když na dalších fotkách vnučka poznala i místa, o kterých jí nikdo předtím nemohl vyprávět – například na snímku, kde byla babička u Máchova jezera. To už jsem si začala  říkat, že takové náhody prostě neexistují.

Ten pocit, že se při pohledu do očí malé Dáši skutečně dívám do očí své babičky, stále narůstal. Už jsem byla přesvědčená, že se moje milovaná babička do vnučky převtělila.

Začala jsem si zjišťovat všechno o minulých životech, zatímco chování Dáši, včetně jejích povahových rysů, mi dodávalo další a další důkazy. Vnučku jsem tím samozřejmě nechtěla nijak uvádět do zmatku.

Občas jsem se jí nenápadně zeptala na některé věci a její odpovědi mě vždy šokovaly. S nástupem do základní školy to ale všechno přestalo. Najednou si malá Dáša už nic nevybavovala a trochu se změnila i její povaha.

Tomu převtělení dodnes věřím a změnu si vysvětluji tím, že si každý člověk poté, co se znovu narodí, začne budovat svoji vlastní osobnost.

Lída Ž., (53), Karviná