Někteří lidé zasáhnou naše city víc než ostatní. Myslíme pak na ně po celý život.

Kdysi dávno jsem pracovala v Mariánských Lázních jako rehabilitační pracovnice. Byla jsem mladá, neměla jsem zrovna žádnou známost. Jednoho dne jsem se seznámila se zajímavým mužem, o něco starším, než jsem byla já.

Jmenoval se Jakub a přijel do lázní jako pacient. Strašně moc se mi líbil. Zamilovala jsem se do něho na první pohled.

Květiny každý den

Nejprve to vypadalo, že Jakuba moc nezajímám. Náhoda tomu chtěla, že jsme se během dvou dnů setkali několikrát. Při tom posledním střetnutí se na mě konečně usmál jako na někoho známého. Nebyla jsem zrovna průbojný typ ženy, takže pro mě tenhle úsměv hodně znamenal.

Dalšího dne už jsme se dali do hovoru. Dozvěděla jsem se jeho jméno a to, že je z Brna. Přijel se sem zotavovat po těžší nemoci, o které nechtěl mluvit. Jestliže byl předtím ale vážně nemocný, nyní působil zdravě a živelně.

Byl to koneckonců on, kdo navrhl společnou procházku – a kdo potom řídil náš vztah směrem k milostnému vzplanutí. Opravdu jsem ho milovala a on mě také. Denně mi nosil květiny.

Nepřemýšlela jsem o tom, co bude nebo nebude, zabývala jsem se pouze současností. Věděla jsem, že jednoho dne odjede, ale tajně jsem doufala, že tím náš vztah neskončí.

Zdrcující poznání

Bylo to nejkrásnější období, které jsem do té doby prožila. Netušila jsem, že nebude mít šťastný konec, alespoň pro mě. Když měl Jakub odjíždět, prozradil mi to, co dosud tajil. Je ženatý a jeho manželka delší čas pobývá v zahraničí. Nyní se má vrátit.

Zasáhl mě tím strašně hluboko. Zdrtil mě. Nevěděla jsem, co na to říct. Netušila jsem, co mám dělat. Přiznávám, že jsem měla i ty nejčernější myšlenky. Jakub se mi omlouval a říkal, že kdyby to prozradil hned na začátku, nikdy bychom nic tak hezkého neprožili.

Jenže já jsem v tom chtěla pokračovat – a to nebylo možné. Poslední slova, která jsem slyšela z jeho úst, zněla, abych na něho zapomněla. Dlouho jsem se pak snažila se svým zklamáním vyrovnat, ale moc se mi to nedařilo.

Nečekaná náhoda

Všechno přebolí a čas je nejlepší léčitel, i když v srdci jizvy stejně zůstanou. Dlouhá léta jsem o Jakubovi nic nevěděla, vlastně jsem nepočítala, že bychom se někdy v životě ještě spatřili. On věděl, kde bydlím a pracuji a mohl napsat. Později jsem se odstěhovala nejprve do Plzně a pak do Liberce.

Vdávala jsem se pozdě, až před třicítkou. Můj manžel byl hodný člověk. Měli jsme spolu syna a dceru. Přesto jsme se po dvaceti letech vztahu rozvedli. Jednou v létě jsem se pak vydala do Mariánských Lázní, jen tak, kvůli vzpomínkám a střetnutí s dávnými místy.

Seděla jsem zamyšlená u stolu v jedné restauraci, když jsem pocítila, že na mě někdo upřeně hledí. Pohlédla jsem tím směrem. I po té strašné spoustě let jsem okamžitě poznala Jakuba.

Změnil se, zestárnul, byl z něho zralý, nicméně stále přitažlivý muž. Seděl u svého stolu také sama. Usmál se, pozdravil mě úklonem hlavy a pak mě vyzval gestem ruky, ať si přisednu k němu.

Oživená minulost

Nejprve jsem váhala, ale pak už to šlo samo. Za chvíli jsem ho měl tak blízko, jako tenkrát před lety. Začali jsme si povídat o svých životních osudech. Jakub řekl, že jeho žena před časem zemřela a nyní je sám. Díval se mi do očí a prohlásil, že na ty naše dávné krásné dny pořád vzpomíná.

Ví, že mě tehdy hodně zranil a dlouho si to vyčítal. Stejně mu prý ale v duši  zůstalo něco moc hezkého – a věří, že mně také.  Seděli jsme v té restauraci dlouho a střídavě jsme si vybavovali střípky z krátké společné minulosti.

Potom, když jsem odešla na toaletu a vrátila se, už u stolu nebyl. Mohla jsem mít pocit, že mě zradil podruhé, ale neměla jsem. Věděla jsem, že takhle je to nejlepší, protože na dávné vzpomínky se navázat nedá. Přesto jsem se cítila šťastná.

Jarmila N. (60), Liberec