Dnes jsem spořádanou ženou a vzornou manželkou. Nemuselo to tak ale být.

Až do maturity jsem byla celkem běžná dívka a můj život se nelišil od ostatních vrstevnic. Pak jsem se zamilovala a odešla z domova.

Nezačala jsem ale žít svůj vlastní život tak, jak jsem chtěla. Přizpůsobila jsem se životnímu stylu Martina, mého přítele, k čemuž patřily i divoké večírky, alkohol a drogy.

Byla jsem zaslepená láskou

Seznámili jsme se v nočním klubu. V našem vztahu jsme přeskočili to krásné prvotní oťukávání. Nezažila jsem to jemné chvění po celém těle, třesení rukou, bušení srdce.

Romantické procházky a občasná setkání jsme po několika týdnech vyměnili za společné bydlení. Mně to vyhovovalo, protože jsem se konečně osamostatnila od našich, měla jsem své soukromí a byla jsem s tím, kterého jsem měla ráda.

Můj růžový svět však postupně začal nabývat tmavších barev. Početné večírky u nás doma se mi nejdříve zdály jako super zábava mladých lidí. Jenže velké množství alkoholu dělalo s námi divy. Přítel pil, dokud neviděl dno láhve.

A když nebylo co pít, byl schopný jít do nonstop baru i uprostřed noci. Někdy se ani nevrátil zpátky. Potom prospal celý den a večer se všechno znovu opakovalo. Zatímco on se bavil, já jsem řešila, zda se bavit s ním nebo odejít.

Podlehla jsem mu, vždyť jsem ho šíleně milovala. Zůstávala jsem dál s ním, i když uvnitř sebe jsem se hodně trápila. Rychle jsem se totiž ocitla v začarovaném kruhu, kde byl pouze Martin, alkohol a návykové látky. Všechno ostatní šlo mimo nás.

Měla jsem psychické problémy

Když jsem prožívala stavy, které mi dodávaly drogy, byla jsem opojená a svět se mi zdál báječný. Alespoň tedy v tu danou chvíli. Horší pak bylo vystřízlivění. Nejenže jsem měla slabé tělo, ale také mysl. Začala jsem cítit strach.

Byl to strach z lidí. Najednou pro mě bylo obrovským problémem i vyjít ven z bytu. Pohledy ostatních jsem považovala za nebezpečné. Trpěla jsem stihomamem. Byla jsem přesvědčená, že mi každý vidí do duše.

Zajímala mě jen jediná věc na světě: co si o mně lidé myslí a zda vědí, nakolik je mi špatně – zda tuší, že mám problém s drogami a s přítelem. Můj strach se stupňoval.

Nedokázala jsem ani cestovat autobusem, stát ve frontě u pokladny – vždycky se mě zmocnila panika a následoval útěk. Začala jsem mít problémy i v noci, nejen během dne.

Převalovala jsem se v posteli, bála jsem se usnout ve tmě, pravidelně jsem se uprostřed noci budila. Neviděla jsem jiné řešení než si večer ještě trochu vypít nebo se jinak utlumit. Jenže postupně už nezabíralo ani to a já nedokázala usnout. Byla jsem zoufalá a neměla jsem komu říct o pomoc.

Málem jsem to ukončila!

Smích a radost ze života vystřídaly smutek, pláč a hrozné deprese. Náhle jsem neměla vůbec žádný důvod dál žít. Všechno mi připadalo beznadějné. V jednu takovou hodně temnou chvíli jsem vzala tubu prášků a spokylala ji.

Měla jsem v sobě ale tolik vůle k životu, abych si to rozmyslela a zavolala si lékařskou pomoc. Dostala jsem se do psychiatrické péče a několikaměsíční léčba, která poté následovala, mě vrátila zpátky do života.

Uvědomila jsem si, kdo je mým skutečným přítelem a konečně se mám i proč smát. Ten vztah s Martinem, který jsem prožila, byl na začátku zajímavý, ale potom už jen plný utrpení a destrukce.

Nakonec se mi přece jen podařilo otevřít oči. Později jsem si našla hodného partnera, se kterým jsem založila rodinu a jsem s ním dodnes. A žádná z mých dcer naštěstí neudělala takové chyby jako kdysi já.

Monika D. (59), Praha