Můj dědeček krásně maloval, bohužel nám žádný jeho výtvor v rodině nezůstal. Až syn našel jednou obraz v bazaru. Nemohli jsme uvěřit ‒ byl dědečkův.

Svého dědečka jsem bohužel nepoznala, zemřel, když jsem byla ještě moc malá. Znám ho jen ze starých fotografií jako milého, vousatého pána s velkýma očima, které se smály. Ti, co ho znali, říkali, že to byl moc fajn člověk.

Byla s ním legrace a s dětmi si uměl krásně hrát. U nás v obci vedl výtvarný kroužek. Byl vyučený truhlář, se dřevem uměl doslova čarovat, babička mi ukazovala, jaké krásné kousky nábytku jí vyrobil.

Nejvíc si cenila dřevěné truhličky, kam si ukládala důležité dokumenty. Děda uměl i nádherně malovat. Tím si časem vydělával více, než svou prací. Namaloval toho za svůj život hodně, zejména krajinky a zátiší, také portréty uměl.

Byl tak dobrý, že si ho přizvali ke spolupráci z nedalekého zámku, když se restaurovaly obrazy. Všechna svá díla ale prodal, aby babička nemusela chodit do práce a mohla se naplno věnovat jejich šesti dětem. Proto nám po něm doma žádný obraz nezůstal.

Talent

Nedožil se ani šedesátky, selhalo mu srdíčko. Byl to nesmírně hodný a citlivý člověk, jak umělci často jsou. Babička zůstala sama a až do své smrti o svém muži s velkou láskou vyprávěla.

Často jsme o něm při rodinných sešlostech mluvili a já vždy hltala každou novou informaci o dědovi. Nikdo z nás veliké nadání, jakým oplýval, nepodědil. Až můj syn Jan. Od první chvíle, co vzal do ruky tužku, bylo vidět, že je talent. A tak to s ním rostlo.

Chce krajinku?

Už ve školce chodil na malování a po základce se dostal na školu s uměleckým zaměřením. I tam tvrdili, že je velký talent a já na něj byla hrdá.

Když se Jan dostal na výtvarnou školu, všichni v rodině jsme ho oslavovali jako pokračovatele jeho pradědečka malíře. Jen jsme mu nemohli ukázat žádné jeho dílo, neměli jsme jediný obraz, ani kresbu. Neznali jsme nikoho, kdo by jeho obraz vlastnil.

Když se blížila maturita a bylo jasné, že syn chce pokračovat ve studiu na vysoké škole, ptali jsme se ho, co by si přál za dárek. Odpověděl bez váhání: „Objevil jsem v jednom bazaru úžasný obraz, chodím se na něj dívat každý den. Něčím mě uhranul.“

A tak jsme vyrazili pro obraz. Byla to velká olejomalba krajiny. V duchu mě překvapilo, že syn, který byl nakloněný spíše modernímu stylu, chce nějakou „obyčejnou“ krajinku. Podpis autora na obraze byl nečitelný. Takový podivný škrábanec.

„Kam ten obraz dáš?“ ptali jsme se syna. Jan nevěděl, ale opakoval stále, že ten obraz prostě musí mít. Přání jsme mu nakonec splnili. A tak jsme ten výtvor v těžkém rámu dovlekli domů.

Chtěl k nám domů

Dovolila jsem, aby se obraz pověsil v obýváku. I mně se totiž moc líbil. Jaké ale bylo překvapení mého otce, když k nám o víkendu přijel na návštěvu! Zarazil se na prahu obýváku a vyhrkl: „Kde jste ten obraz našli?

Ten si dobře pamatuju, táta ho maloval, když jsme byli na chalupě u pratety.“ Nevěřila jsem vlastním uším. Když jsme porovnali dědečkův podpis na staré listině s tím na obraze, byly naprosto totožné. Obraz se tak vrátil do naší rodiny.

Jiřina (65), Brno