Uvědomila jsem si, co vlastně od budoucího života chci.

Během služební cesty vlakem jsem se při návratu z Prahy setkala se zajímavým mužem. Přistoupil do kupé na poslední chvíli.

Neušlo mi, že na držadle kufru je barevná přelepka, svědčící o tom, že muž do Prahy přicestoval letadlem. Všiml si mého zvědavého pohledu a navázal hovor. Prozradil, že byl týden v Anglii u příbuzných.

Požádal mě o kontakt

Byli jsme v kupé sami a já měla potřebu si s někým povídat. Řekla jsem svému společníkovi, že bych ráda cestovala, ale manžel na to není a příliš si už po letech nerozumíme.

Jediný syn odešel a studuje v Brně. Muž prohlásil, že pokud mě netrápí nic jiného, tak jsem vlastně spokojená žena. Odpověděla jsem, že jsem spíš se vším smířená.

Sdělil mi, že před deseti lety měl podobné pocity a našel chuť a sílu to změnit. Tehdy se rozvedl, a dnes je spokojenější a šťastnější. V Plzni se naše cesty rozdělily, já jsem přestupovala.

Poděkovala jsem za hezké povídání a nepočítala jsem, že bychom se ještě někdy mohli vidět. On mě ale požádal o nějaký kontakt. Zaváhala jsem. Věděla jsem, že bych to neměla udělat, ale nakonec jsme si navzájem vyměnili vizitky.

Dal mi novou chuť do života

Jeho jméno znělo běžně, Tomáš Horák. Hodně jsem o našem rozhovoru přemýšlela, hlavně nad tím, co vlastně ze života mám a zda jsem vůbec schopna nějaké změny.

Viděno cizíma očima k ní nebyl důvod, manželství s Vladimírem bylo funkční, pokud se tedy dalo použít to slovo. Vášeň dávno opadla, ale všechno fungovalo. V hlavě jsem pořád měla Tomáše a dnešní cestu z Prahy.

Než jsem usnula,dospěla jsem k závěru, že mu zavolám a sejdu se s ním. Schůzku jsme si dali po třech dnech v Plzni.

Začala jsem chápat, jak moc mi v životě chybí někdo, koho bych měla ráda doopravdy, z vlastní vůle – a ne jen proto, že se jedná o manžela, s nímž jsem řadu let.

Během následujícího měsíce jsme se potkali ještě třikrát. Snad by se to dalo nazvat přátelstvím, ale kdesi v hloubce už klíčila i láska. Začala jsem na sobě pozorovat změnu. Ta setkání s Tomášem mi vlévala do žil novou sílu k životu.

Přišel máj, lásky čas a já i Tomáš jsme se do sebe skutečně bláznivě zamilovali. Udržovali jsme náš tajný vztah půl roku. Pak nastal zlom. Tomáš měl odjet na rok do ciziny. Chtěl, abych se rozvedla a odjela tam s ním.

Věděla jsem, co to znamená. Pokud odjede na rok pryč beze mě, náš vztah se nejspíš pomalu vytratí. Na dálku bychom ho těžko udržovali. Říkala jsem si, že bych měla být vděčná alespoň za tu krásnou životní epizodu.

Nakonec jsem se rozhodla

V hloubi duše jsem však pociťovala jistotu, že se o něco připravuji. Doprovázela jsem Tomáše na letiště a snažila se vštípit si do paměti jeho pohled, kterým mě sledoval v odletové hale.

Po jeho odletu jsem se čím dál častěji ptala sebe sama, čemu jsem to dala přednost před velkou láskou. Večerům u televizi s někým, pro koho už moc neznamenám? Vladimír se divil, když jsem čtvrt roku po Tomášově odjezdu podala žádost o rozvod.

Sice opožděně, ale přece, říkala jsem si. Manžel se mě snažil přemlouvat, vůbec nechápal, co mi na našem soužití vadí. Nakonec podlehl a rozvod proběhl v klidu. Nechala jsem si tu zprávu pro Tomáše jako překvapení.

Když jsem mu ji napsala, obratem z ciziny zavolal a slíbil, že mi zajistí letenky pro nejbližší možný termín. Dnes, po dvanácti letech společného soužití plného zajímavých zážitků, a hlavně plnohodnotného života, jsem opravdu ráda, jak jsem se kdysi rozhodla.

Helena K. (59), Plzeň