Posvátné ticho na místech posledního odpočinku mohou narušit přízraky!
Příběh mých rodičů by sám vydal na samostatné vyprávění. Omezím se jen na to, že otec od nás odešel, když jsme byly se sestrou ještě děti. Emigroval a žil různě ve světě, nikdy se ale s matkou nerozvedl.
Snažil se s námi dětmi udržovat kontakt na dálku v rámci možností. Já jsem k němu měla rozporuplný vztah. Na jednu stranu mi samozřejmě vadilo, že vyrůstám bez táty a nedokázala jsem mu jeho útěk odpustit.
Na druhou stranu jsem si dobře vzpomínala, jak byl hodný, když s námi ještě žil a vytvořila jsem si o něm dost romantickou představu. Zpátky do Česka se vrátil, až když jsem už byla vdaná a měla děti.
Příliš jsme se nestýkali, ta léta odloučení nás přece jen odcizila. Nejvíc se na otce ale pochopitelně zlobila matka. Odmítala se s ním vidět nebo s ním mluvit. A do své poslední vůle si dala jednu podmínku:
že v žádném případě nechce, aby po smrti přišly otcovy ostatky v jakékoliv podobě do rodinné hrobky.
Musela jsem koupit hrob
Matka zemřela dříve než otec. Nevyléčitelná nemoc jí během roku připravila o zdraví i schopnost komunikace a nakonec i o život. Poslední vůle tak zůstala v platnosti.
Když jí otec tři roky nato následoval, bylo na mě a mladší sestře, abychom se postaraly o jeho důstojný odchod ze světa. Až tehdy jsme se definitivně smířili u jeho smrtelné postele.
Protože jsme samozřejmě respektovali poslední vůli matky, museli jsme pro otcovo místo posledního odpočinku najít vhodný hřbitov. Pocházel ze sousedního města a tak jsem zakoupila prostor pro hrob na jednom z dvou tamních hřbitovů.
Jednoho podzimního dne jsme tam uložily urnu s otcovým popelem. Domluvily jsme se se sestrou, že hřbitov budeme navštěvovat pravidelně a střídavě. Poctivě jsme to dodržovaly.
V zimě následujícího roku se ale během mého pobytu na hřbitově začaly dít podivné věci!
Bála jsem se, že zaútočí!
Stála jsem toho odpoledne u otcova hrobu v hlubokém zamyšlení a vzpomínkách. Najednou jsem periferním viděním zaznamenala nějaký pohyb vedle. Otočila jsem se tam a málem jsem vykřikla. U vedlejšího hrobu stál velký černý pes a díval se na mě.
Rychle jsem se rozhlížela kolem, kde má to nebezpečně vypadající zvíře svého pána. Strachy jsem se při pohledu na psa roztřásla. Vrčel, cenil zuby a oči mu nepřirozeně ohnivě svítily. Bála jsem se, že se na mě vrhne. Kolem dokola jako naschvál nikdo nebyl.
Začala jsem pomalu couvat a hledala ústupové cesty. V tom ale přišel ještě větší šok. Pes najednou zmizel – jako kdyby tam nikdy nebyl! Stála jsem na místě ještě několik minut a nechtěla věřit svým očím.
Nedovedla jsem si to vysvětlit a sama sebe jsem se snažila přesvědčit, že to byla prostě halucinace. A nejspíš bych to jako kuriózní strašidelný zážitek i vypustila z paměti, kdyby se při jedné z mých dalších návštěv situace neopakovala!
Byl to magický posel?
Když se to stalo počtvrté, byla už jsem přesvědčena o tom, že se nejedná o skutečné zvíře, ale o zjevení. Snažila jsem se vypátrat, kdo je pohřben v sousedním hrobě. Z náhrobku se to vyčíst nedalo, nápisy byly už hodně poničené.
Zanedbaný hrob tam musel být už dlouho. Zeptala jsem se hrobníka a dozvěděla se, že se jednalo o nějakého osamělého místního podivína, který neměl žádné příbuzné a zemřel už před desítkami let. Opatrně jsem vylíčila, co pravidelně u hrobu vídám.
Hrobník se mi kupodivu nevysmál. Nebyla jsem první, kdo pekelného psa, jak ho označil, viděl. Ten pohřbený muž prý dělal různé magické pokusy a k jeho hrobu nyní přichází truchlit zvíře z jiného světa.
Černého psa vídám u sousedního hrobu i dnes, ale nemám z přízraku strach. Dokázat to ale nikomu nemůžu, zjevuje se, jen když v okolí nikdo není – když jsem s sebou vzala sestru, zvířete z pekla jsem se nedočkala.
Věra K., (49), Orlová
