Kdysi bylo ježdění stopem celkem běžné. Také jsem tomu podlehla. Bohužel se mi to nevyplatilo a já si odnesla do dalšího života otřesný zážitek.

Najednou mi někdo jemně položil ruku na rameno. „Promiňte, prosím, jen bych se posadil. Zvedla jsem hlavu a bylo to, jakoby mě někdo udeřil pěstí do obličeje. Já toho chlapa přece znám! Všechno to ve mně křičelo.

Jen jsem nevěděla odkud. Určitě to ale nebyl žádný hezký zážitek, protože i teď jsem se celá rozklepala.

Seděl a nenuceně se bavil

Seděli jsme proti sobě v kupé rychlíku do Brna. Postarší chlapík byl v dobré náladě a neustále konverzoval s lidmi kolem sebe. „A co vy?“ Obrátil se na mě. „Kampak máte namířeno. “ Usmál se a udělal takové zvláštní gesto rukou.

V ten moment se mi v hlavě rozsvítilo. Před očima jsem měla stejnou scénku. Jenže starou víc jak čtvrt století. To snad není možné.

Byl velice ochotný

Dojížděla jsem tehdy do hlavního města na vysokou školu. Ten osudný den mi ujel autobus a já se potřebovala rychle dostat na fakultu. Jela jsem celá vynervovaná na zkoušku. Další spoj jel ale až za půl hodiny.

Stoupla jsem si tedy kousek od zastávky a mávla ledabyle rukou do vozovky. Frnk, projelo první auto. Frnk, projelo druhé a pak třetí. Najednou jsem zaslechla brzdy. Ten mladík zastavil.

Stáhl okýnko u spolujezdce a velmi ochotným zdvořilým hlasem se zeptal „Kampak máte namířeno?“ A velmi zvláštním způsobem mávl pravou rukou a ukázal na molu tašku. Rychle jsme se domluvili a já k němu nasedla.

Změnil směr i chování

Chvíli jsme nezávazně konverzovali. Chlapíkovi bylo něco kolem třiceti a byl docela pohledný. Pokradmu jsem si ho prohlížela. On však náhle zabočil z hlavní silnice na nějakou lesní cestu.

„Co to děláte!“ Vykřikla jsem. Neodpověděl. Když zajel mezi hustý porost stromů, zastavil auto a vrhl se na mě. Neměla jsem žádnou šanci se mu ubránit. Když bylo po všem, nechal mě ležet na zemi na cestě. Vyhodil za mnou z auta moji tašku a rychle odjel.

Ponížení a zoufalství

Ani nevím, jak jsem se z toho prokletého lesa dostala domů. Tam naštěstí nikdo nebyl a já si tak mohla nechat své otřesné tajemství pro sebe. Jenou provždy.

Strašně jsem se styděla a připadala jsem si, že na mě každý musí vidět, že jsem ubohá znásilněná ženská.

Nepoznal to však nikdo. Jen já se s tím řadu let trápila. Měla jsem dost dlouho i potíže najít si nějakého partnera. Bála jsem se chlapů i sexu. Pak se naštěstí objevil Martin. Ten dal mému životu zase nový impulz i směr.

Už jsem skoro zapomněla

Ošklivé vzpomínky jsem díky manželovi i dvěma dětem zasunula někam hluboko. A teď se najednou opět vynořily v plné síle. Musela jsem odejít z kupé, zvedl se mi žaludek a já stěží doběhla na toaletu.

Co teď? Zmocnila se mě panika, jako kdyby mi ta zrůda mohla znovu ublížit. Musím někam pryč. Úzkost mě tak sevřela, že jsem pomalu nemohla ani dýchat. Zavolám policii. Napadlo mě. Ale co jim řeknu. Vždyť je to už tak dávno.

Kdo mi uvěří. Rozhodla jsem se mlčet dál. Ale nechat si své tajemství úplně pro sebe už nemůžu. Tak jsem se svěřila alespoň papíru.

Monika Š. (51), Šumpersko