Když jsem se s Vendou, mým mužem, seznámila, vyprávěl o svém otci jako o zábavném, mimořádně společenském člověku. Ještě před svatbou jsem zjistila, že realita je poněkud jiná.

Tchán byl ochmelka, karbaník a nenechal na pokoji jedinou sukni. Venda se mu naštěstí ani v nejmenším nepodobal a to, co o otci říkal, nepramenilo ani tak ze sebeklamu nebo dokonce obdivu, jako spíš z touhy, aby jejich rodina vypadala normálně a spořádaně. Svého tátu měl upřímně rád a tím, jak se choval, dost trpěl. Chápala jsem to.

Okouzlující a nezodpovědný

Už před svatbou jsem zjistila, že s manželovým otcem se člověk nikdy nenudí, že je duší společnosti, dokáže všechny rozesmát a přimět, aby se bavili.

Kvůli tomu ho člověk prostě musel mít rád. Na druhou stranu jsem nemohla nevidět, že často pije přes míru, utrácí hodně peněz, i když nevydělává žádné závratné sumy a i před Vendou a jeho matkou zcela bez ostychu flirtuje s jinými ženami.

I když byl okouzlující, tohle bylo něco, co jsem nemohla jen tak přejít, takže jsem k němu po čase měla skoro stejně pokroucený vztah jako můj manžel. Situace se změnila, když se narodil Lukáš a za dva roky po něm Jirka. Jako dědeček byl tchán nepřekonatelný.

Kluky zbožňoval, věnoval se jim každou volnou chvilku.

Dokonce omezil pití, aby s nimi mohl být. Na druhou stranu jsem věděla, že s nimi chodí do parku rád i proto, že jako z dokonalého dědečka jsou z něj maminky celé pryč a šance vymámit z nich telefonní číslo je o něco větší.

Zůstal sám

Když byli kluci na střední škole, zemřela manželova maminka. Překvapilo mě, jak moc to tchána zasáhlo. Ale mělo to svou logiku.

Celá léta se o něj oddaně starala, měl díky ní doma dokonalý servis a hlavně měl přístav, kam se mohl po svých záletech a dobrodružstvích vracet. Tak nějak jsem čekala, že se rychle zase ožení, ale zůstal sám. Osamělý ale nebyl.

Hodně času trávil u nás, měl svou partičku karbaníků a i po sedmdesátce měl pořád nějaká milostná dobrodružství.

Zdálo se, že si vůbec nepřipouští, kolik je mu let. Duševně byl stále mladý, a když musel začít používat hůl, pořídil si takovou šik kovovou pomalovanou plameny.

Naši kluci si s ním rádi vyrazili, i když byli už na střední škole, a vídali se s ním i později, když se odstěhovali z města. Tchán zemřel, když mu bylo osmdesát jedna. To je vysoký věk, ale pro nás to bylo náhlé.

Vypadal pořád dobře, choval se stejně, nikoho z nás by nenapadlo, že dostane zničehonic infarkt a bude konec. Ale stalo se.

Pokyny byly jasné

„Tomu bys nevěřila, táta sepsal poslední vůli,“ oznámil mi Venda, když položil telefon. „Právě mi volal jeho právník. Máme se u něj co nejdřív zastavit, prý jsou tam i instrukce týkající se pohřbu. “ Byla jsem překvapená stejně jako manžel.

To poslední, co bych od mého lehkovážného tchána čekala, že bude myslet na poslední věci, které čekají každého z nás. Ukázalo se, že tchán si naplánoval skutečně velkolepý pohřeb. Od parte až po rakev, všechno měl vybrané v té nejlepší kvalitě.

Neopomenul ani, kde se má konat hostina po pohřbu, koho máme pozvat a co se má podávat. Z advokátní kanceláře jsem odcházela jako praštěná. „Vendo, to se snad zbláznil. Tohle přece nemůžeme splnit.

Vždyť by to bylo dražší než veselky obou našich kluků dohromady.“ Předpokládala jsem, že mi manžel dá za pravdu. „Já nevím, Barunko. Přece jen je to poslední přání. Myslím, že bychom to tátovi měli splnit. Každý by přece chtěl odejít tak, jak žil.“

Marné naděje

„No, to je sice hezké, ale taky by přitom měl myslet na to, kdo to zaplatí. Pokud vím, žádné peníze na tu trachtaci nenechal. A my bychom si na to museli půjčit,“ řekla jsem na rovinu, co si myslím a doufala, že tím manžela přivedu k rozumu.

Jenže to jsem se pletla. Nevím, jak je to možné, ale do mého rozumného muže jako by vjel fanfarónský duch jeho otce. Byl pevně rozhodnutý, vystrojit přesně takový pohřeb, jaký si tchán naplánoval. Těch pár dní jsme se hádali jako nikdy předtím.

Byla jsem v šoku, takového jsem Vendu neznala. Ani kluci ho nepřesvědčili. Nakonec jsem odjela k mamince. Velká chyba.

Pořád je to mezi námi

Když jsem se vrátila na pohřeb, zjistila jsem, že Venda přání svého otce splnil do puntíku.

V ještě větším šoku jsem byla, když jsem o pár dní později zjistila, že kvůli tomu vybral náš účet a ještě si vzal poměrně dost nevýhodnou půjčku. Nejdřív jsem s ním nemluvila, pak jsem se z něj snažila dostat, proč to proboha udělal. Ale nebylo to k ničemu.

Už je to dva roky a pořád nevím, proč to udělal. Jeden čas jsem na něj měla takový vztek, že jsem zvažovala i rozvod. Ale když jsem viděla, že si kromě práce našel i dvě brigády a do důchodu se nechystá, i když by na něj měl nárok, nechala jsem to být.

Přesto mezi námi to jeho nevysvětlitelné rozhodnutí trčí jako nepřekonatelná překážka. Dnes už zvenčí působíme jako obyčejný pár, ale kvůli tomu pompéznímu pohřbu se to mezi námi nevratně pokazilo.

Barbora Nováková (63), Opava .