Vždycky jsem se snažila, aby byl můj syn dobře vychovaný a myslím, že se mi to i povedlo. I když to nebylo vždycky lehké, zvlášť proto, že když bylo Kubovi osm, manžel zemřel.

Měla jsem trochu obavu, aby z kluka nevyrostla bábovka, protože neměl tátu. Bábovka z něj rozhodně není, ale nemůžu si pomoct, s tou slušnou výchovou to asi nebylo pro něj úplně nejlepší.

Když se člověk podívá do novin nebo na zprávy, je jasné, že lumpové, co na nějakou slušnou výchovou kašlou a myslí jen sami na sebe, jsou na tom mnohem líp. Kuba takový rozhodně není.

Ví, co je správné, vždycky pomáhal slabším a nikdy by neudělal žádnou křivárnu. Právě proto jsem už od jeho třinácti měla strach, jak to bude mít se slečnami. Holky pro něj byly princezny, jenže dneska na jednu princeznu připadá nejmíň dvacet potvor.

Kuba neměl nikdy nouzi o kamarádky

Jenže když se mu nějaká líbila, vždycky to vydrželo jen chvilku a nakonec skončila s nějakým namistrovaným frajírkem a Kubovi se chodila leda tak vyplakat na rameno.

Už mu táhlo na pětadvacet, když se seznámil s Lindou. Potkali se v jedné firmě, pro kterou dělal nábytek. Byla to jeho první větší zakázka po tom, co si otevřel vlastní dílnu. Zamiloval se na první pohled a tak moc, až se mi to nelíbilo.

Tím spíš, že mi slečna Linda nepadla do oka. Copak o to, vypadala dobře. Malá blondýnka se štíhlounkou postavou, oči jak mrkací panna, pršáček a našpulená pusa. Uměla dokonale mávat řasami a klopit oči a mluvila jemným, tenounkým hláskem.

Kuba z ní byl u vytržení. Jenže já z ní od začátku cítila něco falešného. To, jak se všem snažila zavděčit, jak byla vždycky ta hodná, mírná a dokonalá….

Pro svého syna jsem vždycky chtěla to nejlepší, ale nejsem bláznivá matka, která musí mít život svého dítěte pod kontrolou.

Dělal si co chtěl

Jednou jsem si s ním o Lindě promluvila. Vůbec nechápal, co mám na mysli, moje argumenty mi vyvracel napůl pobaveně, napůl zděšeně. Tak jsem to nechala být.

Pohřbila jsem pochybnosti hluboko v sobě a doufala, že to nakonec dobře skončí.I když jsem pořád byla tak trochu ve střehu. Po dvou letech, kdy začali plánovat svatbu, jsem zapochybovala o svém úsudku. Inu, možná byly moje starosti skutečně přehnané.

A pak to přišlo. Byl červen, krásné slunečné dny, všechno se jen smálo. Když jsem se vracela domů z práce, nic nenasvědčovalo tomu, co se mělo stát. Dodnes na to nerada vzpomínám. Našla jsem Kubu v obývacím pokoji, kolem prázdná plata od prášků.

Už si nevybavuju, jak jsem mu zavolala záchranku a dostali jsme se do nemocnice.

Sebevražda

Byl to pokus o sebevraždu, takže když mému synovi vypumpovali žaludek, skončil na psychiatrii. Za tím vším byla samozřejmě ta mrcha, Linda.

Uprostřed plánování svatby přišla za Kubou, že si ho nemůže vzít. Věděla jsem, že to není samo sebou a rozjela své vlastní soukromé pátrání. Jasně, že se musela s Kubíkem rozejít. Půl roku předtím nastoupil do firmy, kde pracovala, nový ekonomický ředitel.

Mladý, ambiciozní a s úplně jiným kontem, než jaké měl můj syn. Milá Linda na něj začala hned pomrkávat, špulit pusu a cukrovat. Ovšem s rozchodem na Kubu nastoupila teprve tehdy, když si byla jistá, že pan ředitel zaháčkovaný. Přísahala jsem té potvoře pomstu.

Ale protože znám přísloví, že pomsta chutná nejlépe za studena, byla jsem ochotná si počkat.

Ponaučení

Utekli další dva roky. Kubík už chodil s jinou slečnou, Radkou, která se k němu hodila mnohem líp. Já ovšem nezapomněla a vyčkávala jsem.

Jednou odpoledne jsem se zastavila u své kamarádky Jolany, která má u nás ve městě svatební salon. „Víš, co je nového?“, zeptala se mě, ještě než jsem si stačila sednout.

„To teda nevím, ale určitě to bude nějaká pecka, podle toho, jak se tváříš.“ „To tedy je,“ odtušila.

„Bejvalka tvýho syna se bude vdávat. Předevčírem mi tu přehrabala všechny šaty, nad každými ohrnula nos a nakonec mi řekla, že jak to vidí, bude si muset obstarat svatební róbu v Praze.“ Jolana na mě visela očima.

Zmobilizovala jsem všechen herecký talent, který jsem v sobě měla a nedala na sobě nic znát. „Vážně? Přeju jí to… Konec konců s Kubou se k sobě moc nehodili. Takhle bude určitě mnohem šťastnější,“ usmívala jsem se jako světice.

V hloubi duše se to ale ve mně pěkně vařilo. Jen počkej, ty mrcho, říkala jsem si.

Já ti ukážu

Konečně jsem se dočkala. Celý život pracuju v lahůdkářství, jen jsem vždycky jednou za čas změnila podnik. Nebylo těžké zjistit všechny podrobnosti o svatbě. Ani jsem se nemusela vyptávat.

Kolegyně, která dělala v restauraci zajišťující občerstvení i hostinu mi všechno vyklopila sama od sebe. Já byla jako mílius. To hlavní, co jsem potřebovala pro svůj plán, jsem už dost dlouho měla.

Přesněji řečeno od doby, kdy to mezi Linduškou a tím ředitelským floutkem začalo vypadat vážně. O programu svatby jsem věděla první poslední. Zbývalo promyslet detaily a zajistit si alibi.

Možná jsem byla až moc důkladná, ale jsem pilná divačka všech televizních detektivek a nechtěla jsem, aby na mě někdo přišel.

V den svatby jsem samozřejmě byla v práci, a zařídila jsem to tak, aby si nikdo nevšiml té chvilky, kdy jsem zmizela. Všechny kuchyně a přípravny lahůdek ve městě znám naprosto dokonale.

Měla jsem trasu přesně vymyšlenou a bylo pro mě hračka postříkat několik táců chlebíčků připravených na ranní občerstvení před obřadem silným projímadlem. Pak už jsem jen rychle proklouzla zpátky do práce a dělala, jakože se nic neděje. Ale dělo se.

Linda si naplánovala svůj velký den do posledního detailu. Šaty měla skutečně z Prahy, objednaná byla i bílá limuzína s otevřenou střechou, prsteny se dělaly na zakázku.

Sladká pomsta

Celá ta sláva začínala v domku u jejích rodičů, kam z provozovny přivezli ty upravené chlebíčky.

Panovala správná radostně nervózní nálada, která ke svatbě patří, a díky které bývají všichni náležitě při chuti. Hladová byla i nevěsta, a chlebíčkem k snídani nepohrdl ani ženich, když si pro svojí vyvolenou přijel.

Očekávané účinky se začaly projevovat už na radnici. To bylo ještě lepší, než jsem čekala a mrzelo mě, že jsem nemohla být u toho. Noblesní nevěstinka musela odběhnout třikrát a podpis na svatební listinu připojila na chodbě, půl hodiny po skončení obřadu.

Hned poté, co řekla ano, musela zase pádit na toaletu a nějaký čas si tam pobyla.

Hosté na tom byli hůř, tolik toalet na radnici není, někteří prý dokonce hledali útočiště v křovíčkách v parku. Vím, že zkazit holce svatbu je kruté. Jenže ona mi málem zabila syna. Tak co. Linda si to zkrátka zasloužila.

I když potíže všechny zakrátko přešly, svatební den už za nic nestál. Hosté se báli, dát si něco k jídlu, nevěstinka byla hysterická, ženich naštvaný.

Samozřejmě, že volali po vyšetření celé té lapálie. Místní policajti to ale brali jenom jako zlomyslnost a žádné zvláštní vyšetřování nerozjeli. Navíc jak nevěsta tak ženich nebyli moc oblíbení a těch, kteří na ně měli spadeno, bylo víc. Byla jsem spokojená.

Bylo ještě lépe

Zkaženou svatbou to ale neskončilo. Pan ženich, který si náramně zakládal na tom, jaký je frajer, nesl tu ostudu minimálně stejně těžce, jako nevěsta. Všichni si z něj po straně dělali legraci. Myslím, že je jasné, jak se o té veselce mluvilo….

Netrvalo dlouho a začal Lindu vinit, že to bylo kvůli ní. Co taky může čekat od holky z maloměsta, že. Linda zuřila, hádky byly na denním pořádku. Ječeli na sebe doma i v práce a celé město se tím bavilo. Po roce se chystala svatba u nás doma.

Kuba si bral Radku. Byl jeden z mála, koho ten humbuk kolem Lindy nezajímal, minulost nechal za sebou. A zatímco u nás se pekly koláčky, u ředitelů se chystali na rozvod.

Jakoby mi osud dával najevo, že to, co jsem udělala, bylo správné. Nebo nebylo?

Čtenářka Květa (66), Tanvald .